Bible21 › Žalmy › 73

Žalmy

• 1
• 2
• 3
• 4
• 5
• 6
• 7
• 8
• 9
• 10
• 11
• 12
• 13
• 14
• 15
• 16
• 17
• 18
• 19
• 20
• 21
• 22
• 23
• 24
• 25
• 26
• 27
• 28
• 29
• 30
• 31
• 32
• 33
• 34
• 35
• 36
• 37
• 38
• 39
• 40
• 41
• 42
• 43
• 44
• 45
• 46
• 47
• 48
• 49
• 50
• 51
• 52
• 53
• 54
• 55
• 56
• 57
• 58
• 59
• 60
• 61
• 62
• 63
• 64
• 65
• 66
• 67
• 68
• 69
• 70
• 71
• 72
• 73
• 74
• 75
• 76
• 77
• 78
• 79
• 80
• 81
• 82
• 83
• 84
• 85
• 86
• 87
• 88
• 89
• 90
• 91
• 92
• 93
• 94
• 95
• 96
• 97
• 98
• 99
• 100
• 101
• 102
• 103
• 104
• 105
• 106
• 107
• 108
• 109
• 110
• 111
• 112
• 113
• 114
• 115
• 116
• 117
• 118
• 119
• 120
• 121
• 122
• 123
• 124
• 125
• 126
• 127
• 128
• 129
• 130
• 131
• 132
• 133
• 134
• 135
• 136
• 137
• 138
• 139
• 140
• 141
• 142
• 143
• 144
• 145
• 146
• 147
• 148
• 149
• 150

1 Žalm Asafův. Ano, Bůh je dob­rý k Izraeli, k těm, kdo čis­té srd­ce chovají!
2 Mé nohy ale sko­ro uklouzly, mé kroky málem zblou­di­ly.
3 Za­čal jsem to­tiž závi­dět pyšnýmvi­da blahobyt ničemných:
4 Žádnou bo­lestí se netrápí, tělo mají vy­pa­sené, bez va­dy.
5 Lid­ské strádání sami neznají, běžnými bída­mi nejsou stiženi.
6 Pý­chu jak náhr­delník stavějí na odiv, jak ša­tem se halí vlastní krutostí.
7 Oči se jim za­lévají tučností, mají víc, než si lze před­stavit.
8 Smějí se, když mluví o neštěstí, ve své po­výšenosti hrozí nási­lím.
9 Svý­mi ús­ty po nebi lapají, jazykem smý­kají po ze­mi.
10 Jeho lid se pro­to hrne za nimi, řeči o hojnosti lačně hl­tají,
11 když jim ří­kají: „Copak Bůh něco ví? Má snad Nej­vyšší o něčem ponětí?“
12 Nuže, tak­to se mají ničemní – ve stálém po­hod­lí kupí bo­hatství!
13 Já ale chovám své srd­ce v čistotě; ruce si myji v ne­vinnosti – zby­tečně!
14 Stíhán jsem rana­mi ce­lý den, ráno mě čeká další trest.
15 Kdybych však mlu­vil tím­to způsobem, k tvým dě­tem bych se choval ne­věrně!
16 Chtěl jsem to tedy po­chopit rozumem, poznal jsem ale, jak je to ne­s­na­dné.
17 Až když jsem vešel do Boží svatyně, jejich osu­du jsem za­čal ro­zumět:
18 Na kluzké ces­ty jsi je postavil, vydals je na­po­spas hroz­né záhu­bě!
19 V je­diném okamžiku bu­dou zahubeni, hrůzy dočis­ta zničí je!
20 Jako sen po pro­bu­zení, Pane, zaženeš je­jich pře­lud, až pro­citneš!
21 Když moje srd­ce hořkost naplnila, v útrobách když mě bo­lest boda­la,
22 ne­chápavý jsem byl, nic jsem neznal, jak tupé zvíře jsem ti mu­sel připa­dat!
23 Vž­dycky jsem ale s te­bou byl, vždyť jsi mě držel za mou pravici.
24 Ty mě po­ve­deš svý­mi záměrya na­ko­nec mě při­jmeš do slávy.
25 Koho jiného měl bych na nebi? S te­bou netoužím po ničem na ze­mi!
26 I když mé tělo i srd­ce strádají, Bůh je má sí­la, můj podíl navěky!
27 Hle, jis­tě za­hynou ti, kdo tě opouštějí, skoncuješ se vše­mi, kdo jsou ti ne­věrní.
28 Mně je však nej­lépe v Boží blízkosti; v Hos­po­di­nu, svém Pánu, mám svou skrýš – o všech tvých skutcích pro­to vy­právím!