Bible21 › Žalmy › 104

Žalmy

• 1
• 2
• 3
• 4
• 5
• 6
• 7
• 8
• 9
• 10
• 11
• 12
• 13
• 14
• 15
• 16
• 17
• 18
• 19
• 20
• 21
• 22
• 23
• 24
• 25
• 26
• 27
• 28
• 29
• 30
• 31
• 32
• 33
• 34
• 35
• 36
• 37
• 38
• 39
• 40
• 41
• 42
• 43
• 44
• 45
• 46
• 47
• 48
• 49
• 50
• 51
• 52
• 53
• 54
• 55
• 56
• 57
• 58
• 59
• 60
• 61
• 62
• 63
• 64
• 65
• 66
• 67
• 68
• 69
• 70
• 71
• 72
• 73
• 74
• 75
• 76
• 77
• 78
• 79
• 80
• 81
• 82
• 83
• 84
• 85
• 86
• 87
• 88
• 89
• 90
• 91
• 92
• 93
• 94
• 95
• 96
• 97
• 98
• 99
• 100
• 101
• 102
• 103
• 104
• 105
• 106
• 107
• 108
• 109
• 110
• 111
• 112
• 113
• 114
• 115
• 116
• 117
• 118
• 119
• 120
• 121
• 122
• 123
• 124
• 125
• 126
• 127
• 128
• 129
• 130
• 131
• 132
• 133
• 134
• 135
• 136
• 137
• 138
• 139
• 140
• 141
• 142
• 143
• 144
• 145
• 146
• 147
• 148
• 149
• 150

1 Dob­rořeč duše má Hospodinu! Jak jsi ve­liký, Hos­po­di­ne, Bože můj – oděn jsi slávou a nád­he­rou!
2 Svět­lem jsi jak pláštěm zahalen, nebe jsi jako plach­tu ro­ze­střel!
3 Svo­je paláce jsi nad vodou postavil, jak vozy užíváš husté oblaky, vznášíš se na křídlech větrných.
4 Vichry činíš svý­mi posly, tvými služebníky jsou pla­me­ny!
5 Zemi jsi za­ložil na jejích sloupech, navěky jí ne­o­třese vůbec nic.
6 Jak pláštěm přikryl jsi ji oceánem, vody stály i nad ho­ra­mi.
7 Před tvo­jí hroz­bou pak rozu­tek­ly se, před tvým burácením pr­chaly.
8 Sahaly k horám, stek­ly však do údolí, na místo te­bou určené.
9 Hranice dals jim, aby je nepřekročily, aby už nikdy ne­přikryly zem!
10 Ty pouštíš po­toky do údolí, aby prou­di­ly mezi ho­ra­mi,
11 všech­nu polní zvěř aby napájely, divocí osli aby u nich žízeň za­hna­li,
12 na je­jich březích aby hníz­di­li ptáci, jejich zpěv aby zněl mezi větve­mi.
13 Ze svých paláců hory napájíš, země se sytí ovo­cem skutků tvých!
14 Trávě pro do­by­tek dáváš růs­ta také rost­linám k lid­ské­mu užitku, aby jim ze země pokrm vy­ros­tl:
15 Víno, jež smr­telníka v srd­ci oblaží, olej, po němž se ob­ličej rozzáří, a chléb, který člověku do­dá sil.
16 Hos­po­din sytí i své stro­moví – ­li­banon­ské ced­ry, které sám vy­sa­dil.
17 Vrab­ci si na nich hníz­da postaví, čáp si na­chází do­mov na jedli.
18 Vy­soké hory patří kamzíkům, skály jsou útočištěm králíků.
19 Stvořil jsi měsíc, aby ča­sy určoval, i samo slun­ce ví, kdy má za­pa­dat.
20 Přivádíš tmu a noc se rozhostí, spoustou zvěře se lesy za­hemží.
21 Po své kořisti řvou teh­dy lvi, aby tak Boha o pokrm žáda­li.
22 S výcho­dem slun­ce se vrací zpět, aby uleh­li ve svých dou­pa­tech.
23 Za svým úko­lem teh­dy člověk vyráží, pracuje na něm, než se zešeří.
24 Ko­lik je, Hos­po­di­ne, skutků tvých! Všechno jsi moud­ře uči­nil – země je plná tvých stvoření!
25 Hle, je tu moře ši­ré a veliké, havěť bez­poč­tu se hemží v něm – ­ma­ličcí i vel­cí tvo­rové!
26 Plují v něm lodě a také leviatan, jehož jsi stvořil, aby si tam hrál!
27 Ti všich­ni k to­bě vzhlížejí, abys je kr­mil v ča­se po­tře­by.
28 Dáváš jim a oni sbírají, když otevřeš ru­ku, sytí se hojností.
29 Děsí se ale, když svou tvář ukrýváš, hynou, když dech jim od­jímáš – navracejí se znovu v prach.
30 Svého Du­cha když pošleš, bývají stvořeni, abys tvář země znovu obnovil!
31 Hos­po­di­nova sláva ať trvá věčně, ze svého dí­la ať se Hos­po­din ra­duje!
32 Pod jeho po­hle­dem země třese se, hory dý­mají pod jeho do­tykem!
33 Zpívat budu Hos­po­di­nu ce­lý život svůj, žalmy zpívat své­mu Bo­hu, dokud jsem tu!
34 Kéž se mu líbí moje myšlenky – Hos­po­din je pře­ce mo­jí ra­dostí!
35 Kéž by už hříšníci ze svě­ta zmizeli, kéž by tu da­re­báci více nebyli! Dobrořeč, duše má, Hospodinu! Haleluja!