Bible21 › Žalmy › 106

Žalmy

• 1
• 2
• 3
• 4
• 5
• 6
• 7
• 8
• 9
• 10
• 11
• 12
• 13
• 14
• 15
• 16
• 17
• 18
• 19
• 20
• 21
• 22
• 23
• 24
• 25
• 26
• 27
• 28
• 29
• 30
• 31
• 32
• 33
• 34
• 35
• 36
• 37
• 38
• 39
• 40
• 41
• 42
• 43
• 44
• 45
• 46
• 47
• 48
• 49
• 50
• 51
• 52
• 53
• 54
• 55
• 56
• 57
• 58
• 59
• 60
• 61
• 62
• 63
• 64
• 65
• 66
• 67
• 68
• 69
• 70
• 71
• 72
• 73
• 74
• 75
• 76
• 77
• 78
• 79
• 80
• 81
• 82
• 83
• 84
• 85
• 86
• 87
• 88
• 89
• 90
• 91
• 92
• 93
• 94
• 95
• 96
• 97
• 98
• 99
• 100
• 101
• 102
• 103
• 104
• 105
• 106
• 107
• 108
• 109
• 110
• 111
• 112
• 113
• 114
• 115
• 116
• 117
• 118
• 119
• 120
• 121
• 122
• 123
• 124
• 125
• 126
• 127
• 128
• 129
• 130
• 131
• 132
• 133
• 134
• 135
• 136
• 137
• 138
• 139
• 140
• 141
• 142
• 143
• 144
• 145
• 146
• 147
• 148
• 149
• 150

1 Haleluja! Oslavujte Hos­po­di­na – je tak dobrý! Jeho lás­ka trvá navěky!
2 Kdo jen vy­líčí Hos­po­di­novo hrdinství, kdo jeho chválu plně vy­po­ví?
3 Blaze těm, kteří se drží práva, kdo ži­jí sprave­dlivě v každý čas!
4 Pa­ma­tuj na mě, Hospodine, až své­mu lidu přízeň prokážeš, se svo­jí spásou navš­tiv mě!
5 Štěstí tvých vy­vo­lených dej mi zakusit, s tvým náro­dem ať se mohu ve­se­li­ta chlu­bit se spo­lu s tě­mi, kdo ti náleží!
6 Zhřeši­li jsme jako už naši otcové, zkazili jsme se a jedna­li jsme zle.
7 Naši ot­cové v Egyptěne­po­chopi­li divy tvé! Na ve­likost tvé lás­ky nepamatovali, u Rudého moře Nej­vyššího dráž­di­li.
8 Za­chránil je však pro své jméno, aby ukázal své hr­din­ství.
9 Rudé­mu moři po­hro­zil, a vyschlo, provedl je hlu­bi­na­mi jako po pouš­ti!
10 Za­chránil je před je­jich soky, vykoupil je ze spárů ne­přá­tel.
11 Voda se za­vře­la nad je­jich trýzniteli, ani je­diný z nich ne­u­tek.
12 Teh­dy věři­li jeho zaslíbením, tehdy ho chvá­li­li se zpěvem.
13 Rych­le však za­po­mně­li na jeho činy, nechtěli če­kat, jak se roz­hodne.
14 Pro­pad­li lačnosti v oné poušti, Boha pokouše­li v pustině.
15 Po­s­ky­tl jim te­dy, oč to­lik stáli, dopustil však na ně úbytě.
16 Po­tom zas v tá­boře žár­li­li na Mo­jžíše a na Hos­po­di­nova svatého, Áro­na.
17 Země se otevře­la, Dáta­na pohltila, Abiramovu hor­du po­hř­bi­la.
18 Oheň vy­šle­hl pro­ti té tlupě, spálil ty da­re­báky pla­menem!
19 Na Orébu si po­tom tele uděla­lia tomu od­li­tku se klaně­li.
20 Slávu svého Boha tenkrát vy­měni­liza so­chu býka, co trávu jí!
21 Za­po­mně­li na Bo­ha, svého spasitele, jenž ko­nal ve­liké věci v Egyptě:
22 zá­zra­ky či­nil v zemi Chamově, u Rudého moře věci pře­divné.
23 Byl by je vy­hla­dil, jak roz­ho­dl se, nebýt jeho vy­vo­leného Mojžíše. Ten se v té roz­tržce po­stavil před něj, a tak od­vrá­til jeho zhoubný hněv.
24 Po­tom však po­hrd­li krásnou zemí, jeho za­s­líbení věřit ne­ch­tě­li.
25 Ve svých stanech se dali do reptání, poslouchat Hos­po­di­na odmít­li.
26 Po­zve­dl tedy ruku k přísaze, že je ne­chá padnout na pouš­ti,
27 že je­jich símě ro­ze­žene po národech, po cizích zemích že je roz­práší.
28 Po­tom se s mod­lou Baal-peor spřáhli, jedli obě­ti patřící mršinám.
29 Boha tak po­pu­di­li svý­mi činy, že mezi nimi pro­puk­la po­hro­ma.
30 Vtom po­vstal Pin­chas, aby zjednal právo, a Hos­po­din tu ránu za­stavil.
31 Početl mu to za sprave­dlnostpo všech­na poko­lení, navěky.
32 Při vodách Me­ri­by ho znovu popudili, až také Mo­jžíš kvů­li nim po­chy­bil.
33 V du­chu ho teh­dy to­lik rozhořčili, že se unáh­lil svý­mi rty.
34 Po­tom ne­vy­hla­di­li národy, o kterých jim to Hos­po­din po­ručil.
35 Pro­mísi­li se s pohany, naučili se je­jich způso­by!
36 Za­ča­li uctívat je­jich modly, do je­jich pasti se za­pletli.
37 I svo­je syny jim obětovali, své dce­ry ďáblům dáva­li!
38 Ne­vinnou krev teh­dy prolévali, krev synů svých a svých dcer. Modlám v Kanaánu je obětova­li – tou krví byla po­sk­vrně­na zem!
39 Svý­mi skutky tak­to pošpi­ni­li se, a svý­mi či­ny smilni­li.
40 Hos­po­din vzplanul pro­ti své­mu lidu hněvem, své dě­dictví si zošklivil!
41 Na­po­spas po­hanům pro­to za­ne­chal je, aby je­jich so­kové vlád­li nad ni­mi.
42 Utis­kova­li je je­jich nepřátelé, sraženi byli do je­jich po­dručí.
43 Znovu a znovu za­chraňoval je, oni ho ale vědo­mě dráž­di­li – ve své špatnosti klesa­li stále níž!
44 On ale vi­děl je­jich tíseň, kdykoli slyšel je­jich křik.
45 Pa­ma­toval na smlou­vu svou s nimi, ve své velké lás­ce byl po­hnut lítostí.
46 Pro­to k nim na­ko­nec pro­bu­dil sou­citvšech, kdo je drže­li v za­jetí.
47 Za­chraň nás, Hos­po­di­ne, náš Bože, a z národů nás posbírej! Tvé svaté jméno ať oslavíme, tvou chválou ať se chlu­bí­me!
48 Ať je požeh­nán Hos­po­din, Bůh izraelský, od věků až navěky! Ať vše­chen lid od­po­ví: Amen! Haleluja!