Bible21 › Izaiáš › 58

Izaiáš

• 1
• 2
• 3
• 4
• 5
• 6
• 7
• 8
• 9
• 10
• 11
• 12
• 13
• 14
• 15
• 16
• 17
• 18
• 19
• 20
• 21
• 22
• 23
• 24
• 25
• 26
• 27
• 28
• 29
• 30
• 31
• 32
• 33
• 34
• 35
• 36
• 37
• 38
• 39
• 40
• 41
• 42
• 43
• 44
• 45
• 46
• 47
• 48
• 49
• 50
• 51
• 52
• 53
• 54
• 55
• 56
• 57
• 58
• 59
• 60
• 61
• 62
• 63
• 64
• 65
• 66

Půst, který se líbí mně1 Křič z plna hrd­la, ze všech sil, pozvedni hlas jako polnici. Ohlas mé­mu lidu jeho provinění, domu Jáko­bovu jeho hřích. 2 Den co den mě prý hledají, mé ces­ty by rá­di poznali! Jako národ, jenž se sprave­dlivě chováa ne­opouští záko­ny svého Boha, tak mě žádají o sprave­dlivé soudy, rádi by byli v Boží blízkosti! 3 Ří­kají: „Pro­č se postíme, když se na to nedíváš? Pokořujeme se hladem, a ty si toho nevšímáš?“ Jen se podívej­te – v postní den si dělá­te, co chcete, všechny své dělníky ale honí­te. 4 Vaše půs­ty působí jen svá­ry a rozbroje, vaše krutá pěst do­padá na druhé. Nemůžete se postit tak jako dnes, abyste byli vy­s­lyšeni v nebi na­hoře! 5 To že je půst, který se líbí mně? Den, kdy má člověk hladovět? Kdy má jak rákos hlavu na­kláně­ta stlát si pyt­lem a popelem? Jak můžeš to­hle na­zývat postem, dnem, který má Hos­po­din v ob­li­bě? 6 Není snad toto půst, který se líbí mě – u­volnit ty, kdo jsou v krutých okovech, rozvázat ty, kdo vězí v provazech, propustit utlačované jako svobodné, takže každé jho zlo­mí­te? 7 Nemáš se radě­ji s hla­dovým o chléb podělit, ubohým bez­do­mov­cům svůj dům otevřít? Když vi­díš na­hého, nemáš jej přiodít, přestat být netečný k vlastním příbuzným? 8 Teh­dy jak svítání tvé svět­lo vy­tryskne a tvé zdraví rych­le rozkvete; tvá sprave­dlnost tě bude před­cházeta Hos­po­di­nova sláva tvé řa­dy uzavře. 9 Teh­dy za­vo­láš a Hos­po­din vy­s­lyší tě; o po­moc vy­křikneš a řekne: Jsem zde! Když ze svého stře­du útlak odvrhneš, ukazování prs­tem a řeči zlé, 10 hla­dové­mu když se štědře nabídneša na­sytíš duše ztrápené, tehdy tvé svět­lo vzejde v temno­tě a tvá noc bude jako po­ledne. 11 Teh­dy tě Hos­po­din stále povede, nasytí tvou duši i v zemi vy­prahlé a tvým kos­tem do­dá na síle. Budeš se podo­bat za­vlažené zahradě, budeš jako pra­men, je­hož voda ne­vy­schne. 12 Kdo vzejdou z te­be, zbu­dují dávné sutiny;základy mi­nulých poko­lení znovu vystavíš. Budou tě na­zývat stavi­te­lem zbořeni­na obnovi­te­lem cest, aby se dalo žít. 13 Když se tvá noha vy­hne sobotě, aby sis v můj svatý den ne­dělal, co chceš, když bu­deš so­bo­tu na­zývat svým blahem, Hospodinovým svatým a slavným dnem, a bu­deš ji slavit tak, že upustíš od svých cest, aby sis ne­dělal, co chceš, a s řeč­mi přestaneš, 14 teh­dy v Hos­po­di­nu rozkoš nalez­neša já tě dove­du na výši­ny země, abys užíval dě­dictví svého otce Jákoba. Tak pro­mlu­vi­la ús­ta Hos­po­di­nova.