Bible21 › Izaiáš › 41

Izaiáš

• 1
• 2
• 3
• 4
• 5
• 6
• 7
• 8
• 9
• 10
• 11
• 12
• 13
• 14
• 15
• 16
• 17
• 18
• 19
• 20
• 21
• 22
• 23
• 24
• 25
• 26
• 27
• 28
• 29
• 30
• 31
• 32
• 33
• 34
• 35
• 36
• 37
• 38
• 39
• 40
• 41
• 42
• 43
• 44
• 45
• 46
• 47
• 48
• 49
• 50
• 51
• 52
• 53
• 54
• 55
• 56
• 57
• 58
• 59
• 60
• 61
• 62
• 63
• 64
• 65
• 66

Nebojte se1 Zmlkně­te pře­de mnou, ostrovy! Ať náro­dy zku­sí nabrat sil! Jen ať se při­blíží a pro­mluví – po­jď­me spo­lečně k sou­du přistou­pit. 2 Kdo na východě vzbu­dil vítězea po­vo­lal ho ke službě? Kdo pod­manil mu náro­dya dal mu vládnout nad králi? V prach je svým mečem obrací, svým lu­kem je jak stéb­la roz­hání. 3 Žene je, sám ale kráčí v bez­pečís­tezkou, na kte­rou dříve ne­vkročil. 4 Kdo to způso­bil a učinil? Kdo od počátku vo­lá lid­ská pokolení? Já Hos­po­din, ten první, já budu ten­týž i na kon­ci! 5 Os­t­rovy to vi­dí a bo­jí se, končiny země třesou se. Shromáždili se spo­lečně, 6 podpo­rují se navzájem, jeden druhé­mu říká: „Se­ber se!“ 7 Ře­me­s­lník zlatní­kovi do­dává odvahy, kovotepec říká kováři: „Je to dobře spojené!“ a zpevní modlu hře­by, ať se ne­po­hne. 8 Ty však, Iz­rae­li, jsi můj služebník, tebe, Jáko­be, jsem si vy­vo­lil – jsi símě Abraha­ma, mého pří­te­le! 9 Od končin země jsem tě vychvátil, povolal jsem tě z krajů nejza­zšíchse slovy: „Jsi můj služebník, neodmítl jsem tě, ale vyvolil.“ 10 Ne­boj se – já jsem s tebou, nestrachuj se – já jsem tvůj Bůh. Posilním tě a podpořím, podepřu tě svou sprave­dlivou pravicí. 11 Hle, jak ostudně bu­dou za­hanbenivšich­ni, kdo pro­ti to­bě zuřili! Budou jako nic a za­hynou­ti, kteří s te­bou ve­dli boj. 12 I kdybys je hledal, nena­jdeš­ty, kdo útoči­li na tebe. Budou jako nic a ještě míň­ti, kteří s te­bou válči­li. 13 Ne­boť já Hos­po­din jsem tvůj Bůh, který tě bere za ru­kua říká: „Neměj strach, já sám ti pomáhám!“ 14 Ne­boj se, červíčku Jákobův, hrstko Izraelova! Já sám ti po­máhám, praví Hospodin, Svatý iz­rael­ský, jenž tě vy­kou­pil. 15 Hle, učiním tě cepem k mlácení, novým a s hro­ty ostrými. Pomlátíš ho­ry, všech­ny rozdrtíš, s pahorky naložíš jako s ple­va­mi. 16 Roz­ptýlíš je a vítr je uchvátí, rozmetáni bu­dou vichřicí. Ty se však bu­deš v Hos­po­di­nu radovat, Svatý iz­rael­ský bude chlou­ba tvá. 17 Chudí a ubozí marně vodu hledajís jazykem žízní vyprahlým. Já Hos­po­din je vyslyším, já, Bůh Iz­rae­le, je ne­opustím! 18 Vy­ve­du ře­ky na ho­lých návrších, v údo­lích ne­chám trys­kat prameny. Proměním pouště v jezera, z vy­prahlé země bude voda vy­věrat. 19 V pouš­ti vy­sázím ced­ry a akáty, myrty a také olivy. Pustinu osadím cypřišia jil­my spo­lu s jedle­mi, 20 ať to všich­ni vi­dí a poznají, ať to uváží a pochopí, že to svou ru­kou uči­nil Hospodin, Svatý iz­rael­ský že to vy­tvořil. Modly nejsou nic21 Přednes­te svou při, praví Hospodin. Král Jákobův říká: Pře­dlož­te důka­zy! 22 Po­jď­te nám, vy mod­ly, oznámit, co všech­no se má přihodit. Povězte nám aspoň věci minulé, ať si je k srd­ci vez­me­mea po­zná­me, jak to dopadne. Nebo nám řekně­te, co stane se, 23 o bu­dou­cnosti nám povězte, ať po­zná­me, že jste bohové! Udělejte něco, ať je to dob­ré nebo zlé, ať užasne­me nad tím po­hle­dem. 24 Jenže vy nejste vůbec nica vaše skutky jsou ještě míň – kdo si vás vo­lí, je odporný! 25 Ten, je­hož vzbudím, od se­ve­ru blíží se, ten, který na východě vzývá jméno mé. Po vlád­cích dupe jako po blátě, jako když hrnčíř hlínu rozšlape. 26 Kdo to říkal od počátku, abychom to věděli, kdo ode­dáv­na, abychom řek­li: „On se nemýlil“? Nikdo nic ne­o­zná­mil, nikdo nic nezjevil, od vás nes­lyšel nikdo nic! 27 Já první říkám Si­o­nu: „Hle, už tu jsou!“ Jeruzalému dám posla se zprávou ra­dostnou. 28 Dívám se a není ani jediný, žádný z těch bo­hů ne­u­mí poradit; kdybych se ze­ptal, kdo mi od­po­ví? 29 Hle, jak jsou všich­ni pouhé nica je­jich skutky jsou ještě míň – vzduch a nico­ta jsou je­jich od­li­tky!