Bible21 › Job › 30

Job

• 1
• 2
• 3
• 4
• 5
• 6
• 7
• 8
• 9
• 10
• 11
• 12
• 13
• 14
• 15
• 16
• 17
• 18
• 19
• 20
• 21
• 22
• 23
• 24
• 25
• 26
• 27
• 28
• 29
• 30
• 31
• 32
• 33
• 34
• 35
• 36
• 37
• 38
• 39
• 40
• 41
• 42

1 Teď se mi ale vy­smívají­ti, kdo jsou mladší než­li já – ­ti, je­jichž ot­cům bych býval ne­svěři­lani ovčáckého psa! 2 Sí­la je­jich ru­kou k če­mu mi může být? Jejich zmuži­lost je dávno pryč. 3 Nouzí a hla­dem vy­záblívyprahlou zemí se toulají, nocí zká­zy a pusto­ty. 4 Mezi křovím sbírají lis­ty lebedy, kořínky jalov­ce se chtějí na­sy­tit. 5 Li­dé je ze svého stře­du vyhnali, křičí za nimi jak za zlodě­ji. 6 Ve str­mých roklích byd­let musejí, v děrách do země a v jes­kyních. 7 Hý­kají jako osli ve křoví, spolu se choulí pod kopřivy – 8 hlupáci, kteří ani jméno nemají, kteří jsou ze země bičem vy­hnáni! 9 Teď ale o mně skládají písničky, stal jsem se pro ně přís­lovím. 10 Už zdálky jsem jim odporný, plivat do tváře se mi ne­stydí. 11 Když Bůh můj pro­vaz po­tupně povolil, i oni od­ho­di­li všech­ny zábra­ny. 12 Lůza po­vstává po mé pravici, nohy mi chtějí podrazit, připravují ces­ty, aby mě zniči­li. 13 Mou stezku rozkopali, na mo­jí zkáze pracujía nikdo jim v tom ne­brání. 14 Ši­rokou průrvou pronikají, jak záplava se valí tros­ka­mi. 15 Všech­ny ty hrů­zy se na mě vrhly, mou důstojnost jako by vichr uchvátil, jak ob­lak roz­plynulo se mé bez­pečí. 16 Teď už mě ale duše opouští, zmocňují se mě dny soužení. 17 Bůh ve mně v noci dr­tí kosti, bolest mě sžírá, ne­dá se utišit. 18 Ohrom­nou si­lou mě drží za šaty, v lím­ci koši­le chce mě uškrtit. 19 Do blá­ta mě odmrštil, prachu a po­pe­lu jsem podobný. 20 Křičím k to­bě, a ty neodpovídáš; stojím tu, a ty jen přihlížíš. 21 Pro­měnil ses mi v ukrutníka, veškerou si­lou na mě útočíš. 22 Vy­soko ve vět­ru mě unášíš, smýkáš mnou v hroz­né vichřici. 23 Ve­deš mě na smrt, to jis­tě vím – do domu určeného všem živým. 24 Na zhrou­ceného pře­ce nikdo ruku nevztáhne, když vo­lá o po­moc ve své po­hro­mě. 25 Copak jsem nad ubožákem neplakal? Neměl jsem sou­cit pro chudáka? 26 Když jsem však če­kal dob­ro, přišlo zlo, namísto svět­la mě temno přepadlo. 27 Mé nit­ro bouří, ne­dá se utišit, dostihly mě dny soužení. 28 Ne­vi­dím slun­ce, chodím ve chmurách, přede vše­mi vstávám a naříkám. 29 Mé vy­tí připo­míná šakaly, vydávám skře­ky se pštro­sy. 30 Kůže na těle mi zčernala, v kos­tech mi plane ho­rečka. 31 Truch­livě zvučí moje citera, z mé píšťaly se line pláč.