Bible21 › Job › 20

Job

• 1
• 2
• 3
• 4
• 5
• 6
• 7
• 8
• 9
• 10
• 11
• 12
• 13
• 14
• 15
• 16
• 17
• 18
• 19
• 20
• 21
• 22
• 23
• 24
• 25
• 26
• 27
• 28
• 29
• 30
• 31
• 32
• 33
• 34
• 35
• 36
• 37
• 38
• 39
• 40
• 41
• 42

Hrozný osud ničemů1 Sofar Naám­ský mu na to ře­kl: 2 „­Na to­hle mu­sím odpovědět, to pře­ce nejde vy­držet! 3 Když slyším to­lik dů­tek a urážek, můj moud­rý duch mi vnuká od­po­věď: 4 Víš pře­ce sám, že odjakživa, už co byl člověk na zem po­sta­ven, 5 ra­dost ničemů je vel­mi krátká, štěstí bezbožných je chvil­kové. 6 I kdy­by jeho hrdost k nebi do­sáhlaa hlavou ob­laků se do­týkal, 7 jak vlastní lejno zmizí na­pořád – ‚Kam se poděl?‘ se jeho známí bu­dou ptát. 8 Jako sen od­letí a bude ten tam, bude za­pu­zen jak noční vi­di­na. 9 Oko, jež vídalo ho, už ho nespatří, nebude k nale­zení ve svém obyd­lí. 10 Jeho dě­ti bu­dou mu­set odškodnit chudáky, vlastníma ruka­ma majetek navrá­tit. 11 Mla­dická sí­la, jíž měl plné kosti, do pra­chu uleh­ne spo­lu s ním. 12 I když mu zlo chutná v ús­tech sladce, i když je chová pod jazykem, 13 i když je vy­chutnává, nemá naspěch, i když je pře­valuje na patře, 14 v útrobách mu ale ten pokrm zhořkne, promění se mu v hadí jed. 15 Vše, co spo­ly­kal, mu­sí vyzvracet, Bůh mu to bo­hatství z bři­cha vy­žene. 16 Bude na­sávat hadí jed, jazyk zmi­jí ho za­bi­je. 17 Nikdy ne­zaži­je prou­dy oleje, nebude se kou­pat v medu a smet­a­ně. 18 To, co ukořistil, vrátí netknuté, neužije to, co zís­kal ob­cho­dem. 19 To pro­to, že chudákům bořil chýšea za­bíral do­my, které ne­stavěl. 20 Svo­ji hla­dovost ne­u­měl utišit, a pro­to ne­u­nikne vlastní chtivosti. 21 Ne­z­bu­de nic, co by pohltil, už ne­po­trvá jeho blahobyt. 22 Upro­střed na­d­bytku při­jde do úzkých, bída se na něj vrh­ne ze všech sil. 23 Za­tím­co on si bři­cho cpe, Bůh na něj sešle vrou­cí hněv – za­plaví ho svým deštěm střel! 24 Na útěku před že­lez­nou zbraníza­sažen bude lu­kem bronzovým. 25 Ze zad mu náhle trčí šípa jeho špice se žlučí skví. Kdejaká hrůza ho do­stih­la, 26 na jeho pokla­dy čeká černá tma. Pohltí ho oheň, jenž ne­byl rozdmýchán, cokoli zůstalo u něj do­ma, spo­ly­ká. 27 Ne­besa od­halí jeho vinu, země se po­staví pro­ti ně­mu. 28 Jeho dům odne­se povodeň, proud ho za­chvátí v soudný den. 29 Ta­kový osud dává Bůh ničemům, takové dě­dictví jim určil Bůh!“