Bible21 › Job › 1

Job

• 1
• 2
• 3
• 4
• 5
• 6
• 7
• 8
• 9
• 10
• 11
• 12
• 13
• 14
• 15
• 16
• 17
• 18
• 19
• 20
• 21
• 22
• 23
• 24
• 25
• 26
• 27
• 28
• 29
• 30
• 31
• 32
• 33
• 34
• 35
• 36
• 37
• 38
• 39
• 40
• 41
• 42

1 V zemi Úc žil muž jménem Job. Ten muž byl bez­úhonný a po­ctivý, bo­ha­bojný a pro­stý vše­ho zla. 2 Měl sedm synů a tři dce­ry, 3 jeho stáda číta­la 7 000 ov­cí, 3 000 vel­bloudů, 500 párů do­bytka a 500 oslic a také služebnictva měl vel­mi mno­ho. Mezi vše­mi východní­mi náro­dy mu ne­bylo rovného. 4 Jeho synové, každý ve svůj den, pořáda­li ve svých do­mech hosti­ny a zva­li také své tři se­st­ry, ať při­jdou jíst a pít s ni­mi. 5 Jakmi­le dny těch hodů skonči­ly, Job pro ně po­sílal, aby je po­svě­til. Od časného rá­na obětoval za každého z nich zápalné obě­ti, ne­boť si říkal: „Co když mé dě­ti zhřeši­ly a v du­chu zlořeči­ly Bohu.“ Tak to Job činíval pokaždé. Všiml sis mého služebníka?6 Jedno­ho dne, když synové Boží přiš­li, aby před­stou­pi­li před Hos­po­di­na, přišel s nimi i sa­tan. 7 „Odkud jdeš?“ ze­ptal se Hos­po­din satana. „Toulal jsem se po zemi sem a tam,“ od­po­věděl mu sa­tan. 8 „A vši­ml sis mého služebníka Joba?“ ře­kl mu na to Hos­po­din. „­Na zemi mu není rovného – ten muž je bez­úhonný a po­ctivý, bo­ha­bojný a pro­stý vše­ho zla.“ 9 „Copak Job ctí Boha zadarmo?“ namí­tl sa­tan Hos­po­di­nu. 10 „Copak jsi ko­lem něj, ko­lem jeho domu a ko­lem vše­ho, co má, ne­po­stavil hrad­bu ze všech stran? Vše­mu, co dělá, žeh­náš a jeho stáda se množí po kra­ji. 11 Zkus ale vztáhnout ruku a sáhnout mu na všech­no, co má – uvi­díš, že ti pak bude do očí zlořečit!“ 12 „Tak dobrá,“ ře­kl Hos­po­din sa­tanovi. „Všech­no, co má, ať je ve tvé mo­ci. Jeho sa­motného se ale nedotkneš!“ A s tím sa­tan od Hos­po­di­na ode­šel. 13 Jedno­ho dne, když Jo­bovi synové a dce­ry jedli a po­píje­li víno v do­mě svého prvo­ro­zeného bra­t­ra, 14 do­razil k Jo­bovi po­sel: „O­ra­li jsme s do­bytkem a ve­dle se pás­ly oslice,“ ře­kl, 15 „když vtom nás přepad­li Sab­ej­ci, zvířa­ta ukrad­li a mlá­den­ce po­bi­li mečem. Uni­kl jsem jenom já, abych ti to pověděl!“ 16 Ještě to ani ne­doře­kl, když do­razil další: „­Boží blesk udeřil z ne­be, za­sáhl ovce i mlá­den­ce a všich­ni shoře­li. Uni­kl jsem jenom já, abych ti to pověděl!“ 17 Ještě to ani ne­doře­kl, když do­razil další: „­Chal­dej­ci se ve třech tlu­pách vrh­li na vel­blou­dy, ukrad­li je a mlá­den­ce po­bi­li mečem. Uni­kl jsem jenom já, abych ti to pověděl!“ 18 Ještě to ani ne­doře­kl, když do­razil další: „Tví synové a dce­ry právě jedli a po­píje­li víno v do­mě svého prvo­ro­zeného bra­t­ra, 19 když vtom se od pouště přihnal mo­hutný vichr a udeřil na ten dům ze všech stran, takže se na ně zří­til. Tvé dě­ti jsou mrt­vé. Uni­kl jsem jenom já, abych ti to pověděl!“ 20 Nato Job vstal, roz­tr­hl svůj plášť a oho­lil si hlavu. Po­tom padl na zem a klaněl se: 21 „Na­hý jsem vy­šel z lů­na své matky, nahý se k ní zas navrátím. Hospodin dal, Hos­po­din vzal. Ať je požeh­náno jméno Hospodin!“ 22 V tom ve všem Job ne­zhřešil a ne­obvi­nil Boha z niče­ho špatného.