Bible21 › Job › 31

Job

• 1
• 2
• 3
• 4
• 5
• 6
• 7
• 8
• 9
• 10
• 11
• 12
• 13
• 14
• 15
• 16
• 17
• 18
• 19
• 20
• 21
• 22
• 23
• 24
• 25
• 26
• 27
• 28
• 29
• 30
• 31
• 32
• 33
• 34
• 35
• 36
• 37
• 38
• 39
• 40
• 41
• 42

1 Vstou­pil jsem do smlou­vy se svý­ma očima, že se ne­bu­du dívat po dívkách. 2 Vž­dyť jaký úděl Bůh z nebe udílí, jaké dává Vše­mo­hou­cí shů­ry dě­dictví, 3 ne-li neštěstí pro zlosyna, ne-li po­hro­mu pa­cha­te­lům zla? 4 Copak Bůh ne­hledí na mé cesty, copak ne­počítá všech­ny mé kroky? 5 Jest­li jsem v živo­tě jednal falešně, jestli jsem kdy po­spí­chal ko­nat lest – 6 pak ať mě Bůh zváží na váze poctivé, ať se ubez­pečí o mé ne­vině! 7 Jest­li má noha z ces­ty zabloudila, jestli mé srd­ce ode­šlo za očima, jestli mi na ru­kou špí­na ulpě­la – 8 pak ať co za­se­ji, sní někdo jiný, ať jsou mé ra­to­lesti vy­kořeně­ny! 9 Jest­li jsem se v srd­ci dal něčí ženou svést, jestli jsem číhal u dveří pří­te­le – 10 pak ať má že­na pro jiného mele, ať s ní jdou jiní do po­ste­le! 11 Byl by to pře­ce zvrhlý zločin, byl by to tre­stuhodný hřích, 12 byl by to oheň k záhu­bě spalující, vykořenil by vše, co pěs­tu­ji! 13 Copak jsem své­mu služebníku ode­přel právo­ne­bo své služebnici, když mě­li se mnou spor? 14 Co bych si pak počal Bohu tváří v tvář? Co bych mu od­po­věděl, až se mě bude ptát? 15 Ne­stvořil je v břiše Ten, který stvořil mě? Nezformoval nás je­den a týž v lůně matčině? 16 Copak jsem ne­vní­mal po­tře­by chudých, nechal jsem po­hasínat oči vdovy? 17 Copak jsem jedl svůj chléb sá­ma si­ro­tkům z něj ne­dával? 18 Od mého mládí u mě jak u otce vyrůstal, od svého dětství jsem vdovám po­máhal. 19 Copak jsem přihlížel, jak někdo zmírá bez šatů, jak ubožák nemá ani přikrývku? 20 Copak mi ta­kový ze srd­ce nežehnal, když se vlnou mých ov­cí za­hříval? 21 Jest­li má ruka někdy na­padla sirotka, protože jsem vi­děl, že soud na mě dá – 22 pak ať mi vy­rvou paži z ramena, ať je má ruka v lok­ti zlo­me­na! 23 Božího tre­s­tu jsem se pře­ce bál, před jeho vznešeností bych ne­ob­stál! 24 Copak jsem snad kdy doufal ve zlato, nazýval jsem drahý kov svou jisto­tou? 25 Copak mě těši­lo, jak velké jmění má­ma ko­lik toho svou ru­kou vy­dělám? 26 Copak jsem ob­divoval zářící slun­cea měsíc pu­tující ve své nád­heře, 27 takže bych se v srd­ci dal tajně svés­ta ru­kou jim od úst po­slal po­li­bek? 28 I to by byl pře­ce tre­stuhodný hřích, zrazoval bych tím Boha na ne­bi! 29 Copak mě těši­lo neštěstí nepřítele, copak jsem jásal, když se mu ve­dlo zle? 30 Svá ús­ta jsem nikdy nene­chal hřeši­ttím, že bych na něj svo­lával klet­by. 31 Copak si mí do­mácí mu­se­li stěžovat: ‚Kéž by nám dal tro­chu ma­sa; má­me hlad‘? 32 Vž­dyť ani cizi­nec ne­mu­sel venku nocovat, své dveře jsem po­cestné­mu ot­víral dokořán. 33 Copak jsem jako Adam skrýval své přestupky? Chtěl jsem svou vinu v srd­ci uta­jit? 34 Měl jsem snad strach před hlučícím davem, bál jsem se po­smě­chu svého kmene, takže jsem mlčel a ani ne­vy­cházel ven? 35 Kéž by mi někdo po­s­ky­tl slyšení! Zde je můj podpis. Ať mi Vše­mo­hou­cí odpoví! Ať můj žalob­ce pře­dloží svůj spis! 36 Rád ho budu no­sit na vlastních ramenou, ozdobím se jím jako ko­ru­nou! 37 Všech­ny své kroky před ním rád vypovím, předstoupím před něj jako princ! 38 Jest­li má půda křičí pro­ti mněa její bráz­dy pláčí spo­lečně, 39 jest­li jsem její plo­dy jedl bez­platněa mořil její nájem­ce – 40 pak ať mi vzejde bod­láčí místo pšenicea ple­vel místo ječmene!“ 41 Zde Jo­bova řeč končí.