Bible21 › Job › 9

Job

• 1
• 2
• 3
• 4
• 5
• 6
• 7
• 8
• 9
• 10
• 11
• 12
• 13
• 14
• 15
• 16
• 17
• 18
• 19
• 20
• 21
• 22
• 23
• 24
• 25
• 26
• 27
• 28
• 29
• 30
• 31
• 32
• 33
• 34
• 35
• 36
• 37
• 38
• 39
• 40
• 41
• 42

Jak bych se obhájil?1 Job na to ře­kl: 2 „Vím, je to tak, jis­tě máš pravdu. Může snad člověk být před Bo­hem v právu? 3 Kdy­by s ním někdo snad chtěl jít k soudu, z tisíce otázek by ne­zod­po­věděl jednu. 4 Má hlu­bokou moud­rost a ne­smírnou sílu – u­spěl snad někdy, kdo stanul pro­ti ně­mu? 5 On hory přenáší, než se kdo naděje, poráží je, když hněvá se. 6 I zemí z mís­ta po­hnout dokáže, tak že se třesou její pi­líře. 7 Řekne slun­ci, a nevyjde, svou pečetí hvěz­dy za­kryje. 8 On sám roz­tahuje nebesa, přes moře kráčí po vlnách. 9 Uči­nil Ori­o­na i Velký vůz, Plejády i sou­hvěz­dí na ji­hu. 10 On koná věci ve­liké a tajemné, jeho zá­zra­ky jsou ne­sčetné. 11 Když pro­jde ko­lem, já ho nespatřím, půjde dál, i když to netuším. 12 Když něco vez­me, kdo mu zabrání? Kdopak mu řekne: ‚Co to provádíš?‘ 13 Svůj hněv Bůh ome­zovat ni­jak ne­hod­lá – před ním se mu­sí sklo­nit i po­mo­cníci net­vo­ra! 14 Jak bych se tedy já před ním obhájil? Jak na­jdu slova, abych ho obvi­nil? 15 Ne­ob­hájím se, i když jsem nevinný, u svého Soud­ce bych mu­sel o mi­lost ža­do­nit. 16 I kdy­by se do­stavil, když ho předvolám, nevěřím, že by mi vůbec na­s­lou­chal. 17 Roz­drtil by mě vichřicí, pro nic za nic by mé rá­ny roz­množil. 18 Nene­chal by mě ani nadechnout, nasytil by mě sa­mou útrapou. 19 Pře­mo­ci ho? Hle – je nejsilnější! Jít s ním na soud? Kdo ho před­vo­lá? 20 I kdybych byl ne­vinný, má ús­ta mě odsoudí; i kdybych byl bez­úhonný, řekne, že jsem zvrácený. 21 Jsem bez­úhonný, co ale na tom záleží – už se mi ne­chce žít! 22 Všech­no je jedno, pro­to ře­kl jsem: On hu­bí bez­úhonného spo­lu s bídákem! 23 Když zhoubná rá­na náhle dopadne, zoufalství ne­vinných on se za­směje. 24 Když země padne do ru­kou bídáka, zrak jejích soud­ců on sám za­krývá – a když ne on, kdo pak? 25 Rych­le­ji než běžec utek­ly mé dny, šťastné ne­byly, teď jsou pryč. 26 Jak rákosové člu­ny ko­lem propluly, jak orel řítící se za svou kořis­tí. 27 Mohl bych říci: ‚Přestanu s nářkem, zarmoucenou tvář na­hradím úsměvem!‘ 28 Jenže se děsím všech svých trápení – ne­o­svo­bodíš mě, to dobře vím. 29 Jsem pře­dem od­sou­zen – pro­č bych se snažil zby­tečně? 30 I kdybych se ve sněhu vykoupal, i kdybych si dlaně louhoval, 31 stejně mne shodíš do žumpy, že i své­mu pláš­ti budu odporný. 32 On není člověk jako já, abych se mu po­stavil, abychom spo­lečně k sou­du š­li. 33 Kéž by mezi nás vstou­pil prostředník, který by na nás oba ruku po­ložil! 34 Ten by snad jeho hůl ode mě odvrátil, abych ne­byl za­strašen jeho hrůza­mi. 35 To bych pak pro­mlu­vil a neměl bych z něj strach, se mnou to ale není tak!