Bible21 › Job › 21

Job

• 1
• 2
• 3
• 4
• 5
• 6
• 7
• 8
• 9
• 10
• 11
• 12
• 13
• 14
• 15
• 16
• 17
• 18
• 19
• 20
• 21
• 22
• 23
• 24
• 25
• 26
• 27
• 28
• 29
• 30
• 31
• 32
• 33
• 34
• 35
• 36
• 37
• 38
• 39
• 40
• 41
• 42

Ničemové užívají života1 Job na to ře­kl: 2 „Dobře po­s­lou­chej­te, co tu vy­po­vím – můžete mě utěšit právě tím. 3 Vy­drž­te, když teď budu mlu­vit já, potom se zase smí­te po­smívat. 4 Copak si stěžu­ji na člověka? Ztrácím trpě­livost jenom tak? 5 Po­hleď­te na mě a zděs­te se, ruku na ús­ta si po­lož­te! 6 Vž­dyť i já, když na to pomyslím, celý se třesu zděšením. 7 Jak to, že niče­mové užívají života? Zatímco stárnou, je­jich moc narůstá. 8 Je­jich po­tomkům se daří ko­lem nich, své ra­to­lesti mají na očích. 9 V je­jich do­mech je pokoj bez obav, Boží hůl na ně ni­jak ne­padá. 10 Je­jich býk je plodný, nikdy neselže, jejich kráva rodí, o tele ne­při­jde. 11 Je­jich mladí mají volnost jako beránci, jejich ma­ličcí ko­lem sko­tačí. 12 Zpívají při hře tam­burí­ny a citery, za zvu­ku píšťaly se ve­se­lí. 13 Ve štěstí tráví svo­je dny, do hro­bu od­cházejí v poko­ji. 14 Bohu však ří­kají: ‚Nech nás být! O tvých cestách ne­chce­me vědět nic! 15 Kdo je to ten Vše­mo­hou­cí? Pro­č bychom mu sloužili? K če­mu by nám asi byly nějaké modlitby?‘ 16 (Oni však to své štěstí v moci nemají. Myšlenky ničemů mě míjejí!) 17 Jak často ale ‚svíce da­re­báků zhasíná‘? Přichází na ně pohroma? Naděluje jim bo­lesti rozhněvaný Bůh? 18 Bývají jako slá­ma ve větru, jako plevy, jež vichr odne­sl? 19 Řeknete: ‚Bůh jeho trest odkládá pro děti.‘ – Ať radě­ji odplatí je­mu, aby se poučil! 20 Ať vi­dí svou zká­zu vlastní­ma očima, hněvání Vše­mo­hou­cího ať vy­pi­je si sám! 21 Bude mu snad po­tom záležet na rodině, až jeho měsíce do­jdou do kon­ce? 22 Chce tu snad někdo Boha poučit? On pře­ce soudí všech­no na ne­bi! 23 Je­den umírá v plné síle, v kli­du a zce­la spoko­jen, 24 steh­na obalená tu­ke­ma kosti morkem na­sáklé. 25 Jiný zas umírá plný hořkosti, aniž kdy oku­sil, co je blahobyt. 26 Do pra­chu však uleh­nou je­den jak druhý, oba dva stejně přikryjí červi. 27 Ví­te, já znám ty vaše myšlenky – hledá­te způso­by, jak mi ublížit. 28 Říká­te: ‚Kam se poděly ty je­jich paláce? Stanům da­re­báků kde ko­nec je?‘ 29 – To jste se nikdy ne­pta­li pocestných? Nepřijímáte je­jich svě­de­ctví? 30 Vž­dyť v ča­se neštěstí je zlo­syn ušetřen, v den rozhněvání vy­váz­ne. 31 Kdo mu jeho způso­by vy­tkne do očí? Za to, co pro­váděl, kdo mu odplatí? 32 Ještě mu po­hřeb vystrojí, nad jeho hro­bem bu­dou bdít. 33 Lehká mu bude země pohřební, vždyť za ním kráčí ce­lé pro­cesía před­cházejí ho ne­sčetní. 34 Jak mě chcete těšit tě­mi nesmysly? Vaše od­po­vě­di jsou samé lži!“