Bible21 › Job › 7

Job

• 1
• 2
• 3
• 4
• 5
• 6
• 7
• 8
• 9
• 10
• 11
• 12
• 13
• 14
• 15
• 16
• 17
• 18
• 19
• 20
• 21
• 22
• 23
• 24
• 25
• 26
• 27
• 28
• 29
• 30
• 31
• 32
• 33
• 34
• 35
• 36
• 37
• 38
• 39
• 40
• 41
• 42

1 Nemá člověk na zemi jen sa­mou robotu? Den za dnem jak ná­deník ži­je tu. 2 Jak ot­rok touží po stínu, jak ná­deník čeká odměnu. 3 I mně byly dá­ny měsíce prázdnoty, přiděleny mi byly noci trápení. 4 Když uléhám, říkám si: ‚Kdy budu moci vstát?‘ A noc se táh­ne a já se pře­valu­ji sem a tam až do rá­na. 5 Tělo mám červy a stru­py pokryté, rány na kůži mám zhni­sané. 6 Jak tkal­cov­ský člu­nek utek­ly mé dnya bez na­děje skonči­ly. 7 Pa­ma­tuj, Bože, můj život je pouhý vzdech, mé oči už nikdy štěstí ne­spatří. 8 Ne­za­hlédne mě oko, které mě vi­dí teď, rozhlédneš se po mně, a ne­bu­du tu víc. 9 Jako míjejí mra­ky a ztrácí se, kdo kles­ne do hro­bu, ten více ne­vy­jde. 10 Do­mů se už nikdy nevrátí, nikdy se ne­u­káže ve svém obyd­lí. 11 Pro­to už déle ne­mo­hu mlčet, v soužení du­cha mu­sím promluvit, své hořké duši mu­sím ulevit. 12 Jsem snad moře, jsem snad drak, abys nade mnou stavěl stráž? 13 Mys­lím si: ‚­Na lůžku se mi uleví, spánek ulehčí mé­mu trápení.‘ 14 Teh­dy mě ale strašíš sny, tehdy mě děsíš skrze vi­dění, 15 že bych se radě­ji oběsil – radši bych zemřel, než takhle živořil! 16 Mám toho dost. Ne­bu­du pře­ce žít navěky! Nech mě být. Jen pouhá pá­ra jsou mé dny! 17 Co je člověk, že se ti zdá tak významnýa že ti to­lik leží na srd­ci? 18 Od samého rá­na se o něj zajímáš, každičkou chví­li ho chceš sledovat. 19 Kdy už ode mě od­vrátíš svůj zrak? Ani sli­nu mě polknout nene­cháš? 20 Když zhřeším, co ti to udělá, ty Strážce člověka? ! sis mě vy­bral za svůj terč? Jsem ti snad bře­menem? 21 Pro­č ne­odpustíš můj hřích, proč mě mé viny nezbavíš? Brzy už uleh­nu do prachu; budeš mě hledat, a už tu nebudu!“