Bible21 › Job › 19

Job

• 1
• 2
• 3
• 4
• 5
• 6
• 7
• 8
• 9
• 10
• 11
• 12
• 13
• 14
• 15
• 16
• 17
• 18
• 19
• 20
• 21
• 22
• 23
• 24
• 25
• 26
• 27
• 28
• 29
• 30
• 31
• 32
• 33
• 34
• 35
• 36
• 37
• 38
• 39
• 40
• 41
• 42

Můj Vykupitel žije1 Job na to ře­kl: 2 „Jak dlouho bu­dete mou duši trápi­ta svý­mi řeč­mi mě ubíjet? 3 Hano­bí­te mě už aspoň po desáté – ne­stydí­te se mě urážet? 4 Pokud jsem oprav­du v něčem pochybil, do mé chy­by vám není nic. 5 Pokud se chcete po­vyšovat nade mne a moji po­tu­pu pro­ti mně ob­racet, 6 pak věz­te, že Bůh mi ublížil – to on na mě ho­dil svo­ji síť! 7 Hle, vo­lám: ‚Násilí!‘ a nikdo se neozve; křičím o po­moc, a právo nikde. 8 Ces­tu mi za­z­dil – neprojdu, na mé stez­ky vrhl temno­tu. 9 Mou čest ze mne str­hl jako plášťa ko­ru­nu mi z hlavy sňal. 10 Boří mě ze všech stran, dokud nezajdu, mou na­dě­ji vy­vrací jako strom z kořenů. 11 Svým hněvem srší pro­ti mněv do­mnění, že jsem jeho ne­pří­tel. 12 V jednom šiku útočí jeho armáda, proti mně vrší dobývací val, můj stan ob­léhají ko­lem doko­la. 13 Mým vlastním bra­trům mě odcizil, moji známí se ke mně ne­znají. 14 Příbuzní i přá­te­lé mě nechali, zapomněli na mě 15 i hosté mí. I mé služebnice mě mají za cizince, dívají se na mě jako na vetřel­ce. 16 Když za­vo­lám sluhu, vůbec se neozve, jakkoli úpěn­livě pro­sím jej. 17 Můj dech je odporný i mé manželce, hnusím se své vlastní ro­dině. 18 Po­hrdají mnou i mlá­den­ci – jen co se ob­jevím, na­dávají mi. 19 Spřízněným duším jsem odporný, moji mi­lovaní mě za­vrh­li. 20 Nejsem nic než kost a kůže, zbyly mi jen ho­lé dásně. 21 Smi­lu­j­te, smi­lu­j­te se, vy mí přátelé, vždyť Boží ruka bije mě! 22 Mu­sí­te s Bo­hem na mě pořádat ten hon, nemáte ještě mého masa dost? 23 Kéž by má slova byla sepsána, kéž by jak nápis byla vy­ry­ta 24 olovem a rydlem železným, kéž by je navž­dy vy­tesa­li do skály! 25 Můj Vy­ku­pi­tel ži­je, to jedno vím, a že na­ko­nec se nad pra­chem po­staví. 26 I kdy­by ze mě kůži sedřeli, já ve svém těle Boha uvi­dím. 27 Já ho uvi­dím vlastní­ma očima, ne někdo cizí, ale já – ­srd­ce mi touhou umírá! 28 Jenže vy říká­te: ‚Jak ho přistihnem? Příčina věci je pře­ce v něm.‘ 29 Vy sami ale meče boj­te se, vždyť mečem trestá hněv, a tak soud sami poznáte.“