Bible21 › Job › 39

Job

• 1
• 2
• 3
• 4
• 5
• 6
• 7
• 8
• 9
• 10
• 11
• 12
• 13
• 14
• 15
• 16
• 17
• 18
• 19
• 20
• 21
• 22
• 23
• 24
• 25
• 26
• 27
• 28
• 29
• 30
• 31
• 32
• 33
• 34
• 35
• 36
• 37
• 38
• 39
• 40
• 41
• 42

1 Víš snad, kdy rodí kamzíci? Bdíš nad laně­mi, když sléhají? 2 Počítáš měsíce je­jich březosti? Znáš čas, kdy mají po­ro­dit? 3 Teh­dy se skloní a mladé vrhají, přichází ko­nec je­jich bo­lestí. 4 Je­jich mladí pak venku nabírají sil, až jednou od­běhnou a už se ne­vrátí. 5 Kdo divokého osla pustil na svobodu? Kdo jen to zvíře zbavil po­stro­jů? 6 Dal jsem mu za do­mov pustou planinu, jeho příbytkem je solná poušť. 7 Může se po­smívat hlučící­mu městu, nemusí po­s­lou­chat pokřik biřiců. 8 Co na­jde v kop­cích, to má za pastvu, hledá si kde­ja­kou ze­lenou by­li­nu. 9 Bude ti bu­vol ocho­ten sloužit? Bude no­covat ve tvé stá­ji? 10 Můžeš ho pro­va­zy udržet u brázdy? Bude za te­bou orat v údo­lích? 11 Spo­leh­neš na něj, když má to­lik síly? Svěříš mu snad své úko­ly? 12 Můžeš mu věřit, že ti sve­ze zrní, že shro­máždí, cos vy­mlá­til? 13 Pštro­sice křídly ra­dostně mává, jako by mě­la pe­rutě s peřím čápa. 14 Jenže svá vej­ce na zemi zanechává, aby se v pís­ku za­hřá­la. 15 Ne­d­bá, že je rozšlápne něčí noha, že je divá zvěř může roz­du­pat. 16 Krutá je k mláďatům, jako by její nebyla; že zmaří své úsi­lí, o to se ne­stará. 17 Bůh ji to­tiž moud­rostí neobdaroval, ani tro­chu ro­zu­mu jí zdě­dit nene­chal. 18 Když ale vy­skočí a do běhu se dá, koni i s jezd­cem se může smát! 19 Jsi to ty, kdo dává sílu koni? Umíš mu hřívou ší­ji oz­do­bit? 20 Ne­cháš ho ská­kat jako luční kobylky? Jeho hrdé ržání bázeň na­hání! 21 Roz­jařen si­lou divo­ce hrabe kopyty, už už vy­razit zbraním na­pro­ti. 22 Směje se stra­chu, vůbec se nebojí, před mečem ne­chce o krok ustou­pit. 23 Po boku mu chřestí tou­lec se šípy, kopí a šavle se blýs­kají. 24 Chvěje se vzrušením, hl­tá dálky, když za­zní polnice, nic ho ne­z­drží. 25 Při každém za­trou­bení řeh­tá: ‚Ihíí!‘ pach bitvy zdálky ucítí, hřímání ve­li­te­lů a vše­chen křik. 26 Řídí se sokol tvým rozumem, když k letu na jih kříd­la ro­ze­stře? 27 Vzne­se se orel na tvůj povel, aby si stavěl hníz­do ve výšce? 28 Na skále byd­lí, na ní nocuje, skalní ú­tes mu hra­dem je. 29 Od­tud se roz­hlíží za pokrmem, očima hledí do dálek. 30 Jeho mláďa­ta chtějí hl­tat krev; kde jsou mrt­vo­ly, tam je hned!“