Bible21 › Job › 32

Job

• 1
• 2
• 3
• 4
• 5
• 6
• 7
• 8
• 9
• 10
• 11
• 12
• 13
• 14
• 15
• 16
• 17
• 18
• 19
• 20
• 21
• 22
• 23
• 24
• 25
• 26
• 27
• 28
• 29
• 30
• 31
• 32
• 33
• 34
• 35
• 36
• 37
• 38
• 39
• 40
• 41
• 42

Teď promluvím já!1 Ti tři muži už přesta­li Jo­bovi od­po­vídat, pro­tože se stále po­važoval za sprave­dlivého. 2 Avšak Eli­hu, syn Ba­ra­che­la Buz­ského z rodu Ra­mova, vzplanul pro­ti Jo­bovi hněvem. Hroz­ně se rozhněval, že se Job po­važuje za sprave­dlivějšího než Bůh. 3 Rozhněval se i na jeho tři přá­te­le, že mu ne­u­mě­li od­po­vědět tak, aby Joba usvědči­li. 4 Dokud mlu­vi­li s Jo­bem, Eli­hu če­kal, pro­tože byli starší než on. 5 Když ale vi­děl, že ti tři muži už ne­mají co od­po­vědět, vzplanul hněvem. 6 Eli­hu, syn Ba­ra­che­la Buz­ského teh­dy řekl: „Já jsem jen mladíka vy jste kmeti, proto jsem byl do­sud nesmělý, bál jsem se říci vám své mínění. 7 Říkal jsem si: ‚Ať mluví starší, dříve na­ro­zení ať učí moudrosti.‘ 8 Vše ale na du­chu v člověku záleží, dech Vše­mo­hou­cího dává chápání. 9 Dříve na­ro­zení nejsou vž­dy moudřejší, starší ne­mu­sejí mít nej­lepší úsudky. 10 A pro­to říkám: Na­s­lou­chej­te mi, teď zas já vy­s­lovím své mínění. 11 Dokud jste mlu­vi­li, já jsem čekal, pečlivě jsem na­s­lou­chal vašim úvahám. Dokud jste hleda­li správná slova, 12 po­zorně jsem vás sledoval. Joba však nikdo z vás usvědčit neuměl, nikdo jste pro něj nenaš­li od­po­věď. 13 Jen neříkej­te: ‚Naš­li jsme moud­ré řešení, Bůh, a ne člověk ať ho usvědčí!‘ 14 Jo­bovy řeči mi ne­byly určeny, já bych však ne­od­po­vídal jako vy. 15 Za­raženi jsou, bez odpovědi, nemají, co by k tomu do­da­li! 16 To mám če­kat dál, když už nic neříkají, když sto­jí na místě, od­po­věď ne­mají? 17 Je tedy řa­da na mně, já teď promluvím, teď zas já vy­s­lovím své mínění. 18 Jsem to­tiž pří­mo přeplněný slovy, duch mi roz­tahuje všech­ny vni­třnosti. 19 Jak víno bez prů­du­chu jsou mé útroby, jak nové mě­chy plné k prasknutí. 20 Mu­sím pro­mlu­vit, abych si ulevil, otevřu ús­ta a od­po­vím! 21 Niko­mu jis­tě ne­bu­du stranit, nikomu ne­chci li­cho­tit. 22 Li­cho­tit to­tiž ani ne­u­mím – to by mě můj Stvoři­tel rych­le odstranil!“