Bible21 › Matouš › 26

Matouš

• 1
• 2
• 3
• 4
• 5
• 6
• 7
• 8
• 9
• 10
• 11
• 12
• 13
• 14
• 15
• 16
• 17
• 18
• 19
• 20
• 21
• 22
• 23
• 24
• 25
• 26
• 27
• 28

Poslední pomazání1 Když Ježíš do­mlu­vil všech­na tato slova, ře­kl svým učedníkům: 2 „Ví­te, že za dva dny jsou Ve­liko­no­ce. Teh­dy bude Syn člověka zrazen a ukřižován.“ 3 Na dvoře ve­lekněze jménem Kaifáš se za­tím seš­li vrch­ní kněží se starší­mi li­du, 4 aby se po­ra­di­li, ja­kou lstí by se moh­li Ježíše zmo­cnit a za­bít ho. 5 Do­hod­li se jen, že to ne­bu­de o svát­cích, aby mezi lid­mi ne­vy­puklo po­vstání. 6 Když pak byl Ježíš v Bet­a­nii a sto­loval v do­mě Ši­mo­na Malo­mo­cného, 7 přistou­pi­la k ně­mu že­na s alabastrovou nádobkou vel­mi vzácné masti a vy­li­la mu ji na hlavu. 8 Když to uvi­dě­li učedníci, roz­hořči­li se: „K če­mu ta­ková ztrá­ta? 9 Moh­lo se to draze pro­dat a roz­dat chudým!“ 10 Ježíš si toho vši­ml. „Pro­č tu ženu trápíte?“ ře­kl jim. „Uděla­la pro mě něco krásného. 11 Chudé tu bu­dete mít vž­dycky, ale mě vž­dycky mít ne­bu­dete. 12 Když mi tato že­na po­li­la tělo mastí, připravi­la mě na po­hřeb. 13 Amen, říkám vám, že kde­ko­li na ce­lém světě bude kázáno toto evange­li­um, bude se mlu­vit také o tom, co uděla­la ona, na její památku.“ 14 Je­den z Dvanácti – jmenoval se Ji­dáš Iška­ri­o­tský – teh­dy ode­šel k vrch­ním kněžím. 15 „Co mi dá­te, když vám ho zradím?“ ze­ptal se. Odpočíta­li mu třicet stříbrných. 16 Od té chvíle pak hledal příleži­tost, aby jim ho vy­dal. Poslední večeře17 Prvního dne Svátku ne­kvašených chle­bů přiš­li za Ježíšem učedníci s otázkou: „Kde ti má­me připravit ve­liko­noční večeři?“ 18 Od­po­věděl jim: „Jdě­te k jis­té­mu člověku ve městě a řekně­te: ‚­Mis­tr vzkazuje: Můj čas na­dešel. U tebe budu se svý­mi učedníky slavit Hod beránka.‘“ 19 Učedníci tedy uděla­li, jak jim Ježíš uložil, a připravi­li beránka. 20 Večer, když byl za sto­lem s Dvanácti, 21 upro­střed jíd­la ře­kl: „A­men, říkám vám, že je­den z vás mě zradí.“ 22 Zce­la zdrceni se je­den po druhém pta­li: „Snad to nejsem já, Pane?“ 23 „Zradí mě ten, kdo se mnou smočil ruku v míse,“ od­po­věděl jim. 24 „Syn člověka sice od­chází, jak je o něm psáno, ale běda to­mu, kdo Syna člověka zrazuje. Bylo by pro něj lepší, kdy­by se vůbec nenarodil.“ 25 Jeho zrád­ce Ji­dáš na to ře­kl: „Jsem to snad já, Rabbi?“ „Sám jsi to řekl,“ od­po­věděl mu Ježíš. 26 Když jedli, Ježíš vzal chléb, požeh­nal, lá­mal a dal učedníkům se slovy: „Vez­mě­te a jez­te; toto je mé tělo.“ 27 Po­tom vzal ka­lich, vzdal díky a podal jim ho se slovy: „Pij­te z něj všich­ni; 28 toto je má krev nové smlou­vy, která se pro­lévá za mno­hé na odpuštění hříchů. 29 Říkám vám, že od této chvíle už ne­oku­sím plod vinné révy až do dne, kdy ho s vá­mi budu pít nový v králov­ství svého Otce.“ 30 A když za­zpíva­li žalm, ode­š­li na Olivetskou ho­ru. Getsemane31 Teh­dy jim Ježíš ře­kl: „V tuto noc ode mě všich­ni odpadnete. Je pře­ce psáno: ‚Bu­du bít pastýře a stádo ov­cí se rozprchne.‘ 32 Až ale vstanu z mrt­vých, pře­de­jdu vás do Galileje.“ 33 „I kdy­by od tebe všich­ni odpadli,“ pro­hlásil Petr, „já ne­odpadnu nikdy!“ 34 Ježíš mu od­po­věděl: „A­men, říkám ti, že ještě dnes v no­ci, než za­kokrhá ko­hout, mě třikrát zapřeš.“ 35 Petr se ale dušoval: „I kdybych měl s te­bou zemřít, nikdy tě nezapřu!“ A podobně mlu­vi­li i všich­ni ostatní učedníci. 36 Když Ježíš s učedníky do­razil na místo zvané Get­se­mane, ře­kl jim: „Po­saď­te se tu. Já se za­tím půjdu tamhle modlit.“ 37 Vzal s se­bou Pet­ra a oba Zeb­e­de­ovy syny a vtom na něj za­ča­la pa­dat úzkost a tíha. 38 „Je mi úzko až k smrti,“ ře­kl jim. „Zůstaň­te tu a bdě­te se mnou!“ 39 Kou­sek po­o­dešel, padl na tvář a mod­lil se: „O­tče můj, je-li to možné, ať mě ten ka­lich mi­ne! Ať se však ne­stane má vůle, ale tvá.“ 40 Když se vrá­til k učedníkům, zjistil, že spí. „Ne­moh­li jste se mnou bdít ani hodinu?“ ře­kl Pet­rovi. 41 „B­dě­te a mod­lete se, abys­te ne­pod­leh­li pokušení. Duch je od­hod­laný, ale tělo malátné.“ 42 Ode­šel po­druhé a mod­lil se: „O­tče můj, nemůže-li mě ten­to ka­lich mi­nout, ale mu­sím ho vy­pít, ať se stane tvo­je vůle!“ 43 A když se vrá­til, zjistil, že zase spí. Víčka jim ztěžk­la únavou. 44 Ne­chal je te­dy, znovu ode­šel a po­třetí se mod­lil stejný­mi slovy. 45 Po­tom se vrá­til k učedníkům a ře­kl jim: „Ještě pořád spí­te a odpočívá­te? Po­hleď­te, přiš­la chvíle, kdy je Syn člověka vy­dáván do ru­kou hříšníků. 46 Vstávej­te, po­jď­me! Můj zrád­ce už je blízko.“ 47 Ještě to ani ne­doře­kl, když vtom přišel Ji­dáš, je­den z Dvanácti, a s ním ve­liký zástup s meči a ho­le­mi, po­slaný od vrch­ních kněží a starších li­du. 48 Jeho zrád­ce si s nimi do­mlu­vil zna­mení: „Je to ten, kterého po­líbím. Toho se chopte.“ 49 Ihned přistou­pil k Ježíši a po­lí­bil ho se slovy: „Buď zdráv, Rabbi!“ 50 Ježíš mu ře­kl: „Pří­te­li, tak pro­to jsi přišel?“ Vtom Ježíše ob­stou­pi­li, vrh­li se na něj a za­ja­li ho. 51 Je­den z těch, kdo byli s Ježíšem, náhle vy­tasil meč, roz­máchl se, za­sáhl ve­leknězova sluhu a use­kl mu ucho. 52 Ježíš mu ale ře­kl: „Vrať svůj meč na místo. Všich­ni, kdo meč be­rou, mečem padnou. 53 Mys­líš, že ne­mo­hu požádat svého Ot­ce, aby mi hned dal aspoň dvanáct legií an­dělů? 54 Jak by se pak ale na­plni­la Písma, že to mu­sí takhle být?“ 55 V oné chví­li ře­kl Ježíš zástupům: „Jsem snad zloči­nec, že jste se mě vy­pravi­li za­tknout s meči a ho­le­mi? Když jsem s vá­mi denně sedával v chrá­mu a učil vás, ne­zatkli jste mě. 56 Ale to všech­no se děje, aby se na­plni­la pro­ro­cká Písma.“ Tehdy ho všich­ni učedníci opusti­li a utek­li. Před Veleradou57 Ti, kdo Ježíše za­tkli, ho pak od­ve­dli k ve­leknězi Kaifášovi, kde se shro­máž­di­li znal­ci Písma a starší. 58 Petr ho ale zpo­vzdálí následoval až na ve­leknězův dvůr. Vešel dovni­tř a sedl si mezi sluhy, aby vi­děl ko­nec. 59 Vrch­ní kněží i ce­lá Ve­le­ra­da pak pro­ti Ježíšovi hleda­li falešné svě­de­ctví, aby ho moh­li od­sou­dit k smrti. 60 Nic ale nenaš­li, ačko­li před­stu­po­valo mno­ho falešných svědků. Na­ko­nec před­stou­pi­li dva, 61 kteří řek­li: „­Ten­to muž pro­hlásil: ‚­Mo­hu zbořit Boží chrám a za tři dny ho postavit!‘“ 62 Teh­dy vstal ve­lekněz a tázal se ho: „Nic ne­od­po­víš na svě­de­ctví těch mužů?“ 63 Ježíš ale mlčel. „Zapřísahám tě při živém Bo­hu, abys nám ře­kl, zda jsi Mesiáš, Boží Syn!“ naléhal ve­lekněz. 64 „Sám jsi to řekl,“ od­po­věděl mu Ježíš. „Říkám vám ale, že na­příště uvi­dí­te Syna člověka sedět po pravici Moci a při­cházet na ne­bes­kých oblacích.“ 65 Teh­dy si ve­lekněz roz­tr­hl rou­cho a zvo­lal: „Rouhal se! K če­mu ještě po­tře­buje­me svědky? Právě jste slyše­li rouhání! 66 Co o tom soudíte?“ „Ať zemře!“ vy­křik­li. 67 Pak mu za­ča­li mu plivat do tváře a bít ho pěst­mi. Jiní ho tlouk­li ho­le­mi 68 a říka­li: „Pro­ro­kuj nám, Mesiáši, kdo tě udeřil?“ Neznám ho!69 Petr za­tím seděl venku na dvoře. Přistou­pi­la k ně­mu jed­na služka a řek­la: „­Ty jsi byl také s tím Ježíšem z Galileje.“ 70 On to ale pře­de vše­mi za­přel: „Ne­vím, o čem mluvíš!“ 71 Za­mířil k bráně, ale tam ho uvi­dě­la jiná a řek­la ostatním: „­Tenhle byl také s tím Ježíšem z Nazaretu.“ 72 Petr ho však znovu za­přel. „To­ho člověka neznám!“ dušoval se. 73 Po malé chví­li ho obklopi­li ko­lem­sto­jící a řek­li: „Urči­tě k nim patříš. I tvé nářečí tě prozrazuje!“ 74 Teh­dy se za­čal za­klínat a přísahat: „To­ho člověka neznám!“ A vtom za­kokr­hal ko­hout. 75 Petr si vzpo­mněl na Ježíšova slova: „Než za­kokrhá ko­hout, třikrát mě zapřeš.“ Vy­šel ven a hořce se roz­pla­kal.