Bible21 › Matouš › 22

Matouš

• 1
• 2
• 3
• 4
• 5
• 6
• 7
• 8
• 9
• 10
• 11
• 12
• 13
• 14
• 15
• 16
• 17
• 18
• 19
• 20
• 21
• 22
• 23
• 24
• 25
• 26
• 27
• 28

O královské svatbě1 Ježíš pak pokračoval dalším podo­ben­stvím. Ře­kl jim: 2 „Ne­bes­ké králov­ství se podobá krá­li, který své­mu synu vy­stro­jil svat­bu. 3 Po­slal své služebníky, aby svo­la­li po­zvané hos­ty na svat­bu, ale oni ne­ch­tě­li při­jít. 4 Po­slal tedy ještě jiné služebníky a ře­kl jim: ‚­Po­věz­te po­zvaným: Hle, připravil jsem pro vás hosti­nu. Dal jsem po­razit býčky i vy­kr­mená te­la­ta, všech­no je připra­veno; po­jď­te na svatbu!‘ 5 Ale oni na to ne­dba­li a ode­š­li je­den na svůj sta­tek a jiný za svým ob­cho­dem. 6 Ostatní se pak chopi­li jeho služebníků, ztýra­li je a za­bi­li. 7 Král se rozhněval. Po­slal svá voj­s­ka a ty vrahy za­hu­bil a je­jich město spá­lil. 8 Po­tom ře­kl svým služebníkům: ‚Svat­ba je sice připra­ve­na, ale ti, kdo byli po­zváni, ne­by­li hodni. 9 Pro­to jdě­te na nároží a zvě­te na svat­bu, ko­hoko­li najdete.‘ 10 Služebníci tedy vy­š­li do ulic a shro­máž­di­li všech­ny, které naš­li – zlé i dob­ré, a tak se sva­tební místnost na­plni­la hos­ty. 11 Když pak vešel král, aby se podíval na hos­ty, uvi­děl tam člověka, který ne­byl ob­lečen do sva­tebního rou­cha. 12 Ře­kl mu: ‚Pří­te­li, jak jsi sem mohl vejít bez sva­tebního roucha?‘ A on oněměl. 13 Král pak ře­kl služebníkům: ‚Svaž­te mu nohy a ruce a vy­hoď­te do té ven­kovní tmy! Tam bude pláč a skřípění zubů.‘ 14 Je to­tiž mno­ho po­vo­laných, ale málo vyvolených.“ Čí je ten obraz?15 Teh­dy fa­ri­ze­ové ode­š­li a ra­di­li se, jak by ho chy­ti­li za slovo. 16 Pak za ním po­sla­li své učedníky s he­ro­diá­ny. „Mistře,“ řek­li, „ví­me, že jsi prav­do­mluvný, prav­divě učíš Boží cestě a na niko­ho ne­d­báš, ne­boť se ne­o­hlížíš na to, kdo je kdo. 17 Pro­to nám řekni, co si mys­líš: Je správné dávat císaři daň, nebo ne?“ 18 Ježíš znal je­jich pod­lost, a tak jim ře­kl: „Pro­č mě pokouší­te, pokryt­ci? 19 Ukaž­te mi peníz daně.“ Při­nes­li mu tedy denár. 20 „Čí je ten ob­raz a nápis?“ ze­ptal se jich. 21 „Císařův,“ odpověděli. „Dejte tedy císaři, co je císařovo, a Bo­hu, co je Boží,“ ře­kl jim. 22 V úža­su nad tím, co slyše­li, ho ne­cha­li být a ode­š­li. Bůh je Bohem živých23 Ten­týž den k ně­mu přiš­li sa­du­ceové (kteří tvrdí, že není žádné vzkříšení) a ze­pta­li se ho: 24 „­Mis­tře, Mo­jžíš ře­kl, že když ženatý muž zemře bez­dětný, má si jeho ženu vzít jeho bra­tr, aby své­mu brat­ru zplo­dil po­tomka. 25 U nás bylo sedm bra­trů. První se oženil, ale zemřel bez po­tomků, a tak za­ne­chal svou ženu své­mu brat­ru. 26 To­též se stalo i s druhým a třetím bra­t­rem až po sedmého. 27 Na­ko­nec pak zemře­la i ta že­na. 28 Kdo z těch sed­mi ji tedy bude mít za manželku, až při­jde vzkříšení? Mě­li ji pře­ce všichni!“ 29 Ježíš jim ře­kl: „Mýlí­te se, pro­tože ne­zná­te Písma ani Boží moc. 30 Po vzkříšení se li­dé nežení ani ne­vdávají, ale jsou jako an­dělé v ne­bi. 31 Ale pokud jde o vzkříšení z mrt­vých – copak jste nečet­li, jak vám Bůh ře­kl: 32 ‚Já jsem Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův‘? On není Bo­hem mrt­vých, ale živých!“ 33 A když to zástu­py us­lyše­ly, žas­ly nad jeho učením. Největší přikázání34 Když se fa­ri­ze­ové do­slech­li, že Ježíš umlčel sa­du­ce­je, seš­li se tam. 35 Je­den z nich, znalec Záko­na, se pak ze­ptal, aby ho vy­zkoušel: 36 „­Mis­tře, které je nej­větší přikázání v Zákoně?“ 37 Ježíš mu ře­kl: „ ‚­Mi­luj Hos­po­di­na, svého Bo­ha, ce­lým svým srd­cem, ce­lou svou duší a ce­lou svou myslí.‘ 38 To je první a nej­větší přikázání. 39 Druhé je mu podobné: ‚­Mi­luj svého bližního jako sám sebe.‘ 40 V těch­to dvou přikázáních spočívá ce­lý Zákon i Proroci.“ Syn, nebo Pán?41 A když už se fa­ri­ze­ové seš­li, Ježíš se jich ze­ptal: 42 „Co si mys­lí­te o Mesiáši? Čí je to syn?“ „Davidův,“ od­po­vědě­li. 43 Na to jim ře­kl: „Jak ho tedy David může v Du­chu na­zývat Pánem? Říká pře­ce: 44 ‚Hos­po­din ře­kl mé­mu Pánu: Seď po mé pravici, než ti tvé ne­přá­te­lek no­hám položím.‘ 45 Když ho tedy David na­zývá Pánem, jak to může být jeho syn?“ 46 A nikdo mu ne­dokázal od­po­vědět ani slovo. Od toho dne se ho už nikdo ne­od­vážil na nic ze­ptat.