Bible21 › Matouš › 15

Matouš

• 1
• 2
• 3
• 4
• 5
• 6
• 7
• 8
• 9
• 10
• 11
• 12
• 13
• 14
• 15
• 16
• 17
• 18
• 19
• 20
• 21
• 22
• 23
• 24
• 25
• 26
• 27
• 28

Co člověka špiní1 Teh­dy k Ježíši přiš­li znal­ci Písma a fa­ri­ze­ové z Je­ruzalé­ma. 2 „Pro­č tvo­ji učedníci přestu­pují tra­dici starších?“ říka­li. „Vž­dyť si před jídlem ne­u­mývají ruce!“ 3 „A pro­č vy kvů­li své tra­dici přestu­pujete Boží přikázání?“ od­po­věděl jim Ježíš. 4 „Bůh ře­kl: ‚Cti otce i matku‘ a ‚Kdoko­li by zlořečil otci nebo mat­ce, mu­sí zemřít.‘ 5 Vy ale říká­te, že kdoko­li by ře­kl otci nebo mat­ce: ‚To, čím bych ti měl vy­po­mo­ci, jsem da­roval Bohu,‘ 6 ten už ne­mu­sí svého ro­diče ni­jak uctít. A tak jste kvů­li své tra­dici zruši­li Boží slovo. 7 Pokryt­ci, Iza­iáš o vás správně pro­ro­koval: 8 ‚­Ten­to lid mě ctí svý­mi rty, srdcem je mi však vzdálený. 9 Na­dar­mo mě ale uctívají, když učí lid­ské nau­ky a příkazy.‘“ 10 Pak svo­lal zástup a ře­kl jim: „S­lyš­te a ro­zuměj­te. 11 Člověka nešpiní to, co mu vchází do úst, ale to, co mu z úst vychází.“ 12 Teh­dy k ně­mu přistou­pi­li učedníci a řek­li mu: „Víš, že se fa­ri­ze­ové urazi­li, když slyše­li ta slova?“ 13 „Každá sazenice,“ od­po­věděl, „k­te­rou ne­sázel můj ne­bes­ký Otec, bude vy­kořeně­na. 14 Nech­te je, jsou to slepí vůd­cové slepých. Po­ve­de-li slepý slepého, oba padnou do jámy.“ 15 „Vy­svět­li nám to podobenství,“ požádal ho Petr. 16 „Vy jste ještě tak nechápaví?“ ře­kl Ježíš. 17 „Ne­ro­zumí­te, že všech­no, co vchází do úst, jde do bři­cha a vy­pouští se do žumpy? 18 Co ale z úst vy­chází, jde ze srd­ce a špiní to člověka. 19 Ze srd­ce to­tiž vy­cházejí špatné myšlenky, vraž­dy, cizo­ložství, smilnění, krá­deže, křivá svě­de­ctví, urážky. 20 Tyto věci špiní člověka. Ale jíst ne­u­mytý­ma ruka­ma, to člověka nešpiní.“ Víra pohanské ženy21 Ježíš pak od­tud ode­šel a ode­bral se do oko­lí Tý­ru a Si­do­nu. 22 Jed­na kananej­ská že­na z toho kraje šla za ním a křiče­la: „Pane, Synu Davi­dův, smi­luj se nade mnou! Má dce­ra je hroz­ně po­se­dlá ďáblem.“ 23 On jí však ne­od­po­věděl ani slovo. Jeho učedníci přistou­pi­li a pro­si­li ho: „Poš­li ji pryč, když za ná­mi pořád křičí.“ 24 Od­po­věděl jí te­dy: „Byl jsem po­s­lán jen ke ztraceným ov­cím z lidu Izraele.“ 25 Ona však přistou­pi­la a klaně­la se mu se slovy: „Pane, po­moz mi.“ 26 „Není správné vzít chléb dě­tem a ho­dit ho psům,“ od­vě­til. 27 Ona však řek­la: „Ano, Pane, ale i psi jedí zbytky ze sto­lu svých pánů.“ 28 „Jak ve­likou máš ví­ru, ženo!“ od­po­věděl jí na to Ježíš. „Ať se ti stane, jak toužíš.“ A od té chvíle byla její dce­ra zdravá. Sedm chlebů a pár rybek29 Ježíš se pak od­tud vrá­til ke Ga­li­lej­ské­mu je­ze­ru, vy­stou­pil na horu a po­sa­dil se tam. 30 Teh­dy k ně­mu přišlo ve­liké množství li­dí. Mě­li s se­bou chro­mé, slepé, němé, zmrzačené a mno­hé jiné. Pokláda­li mu je k no­hám a on je uz­dravoval. 31 Když li­dé vi­dě­li, jak němí mluví, zmrzačení jsou zdraví, chro­mí chodí a slepí vi­dí, užas­li a vzda­li slávu Bohu Iz­rae­le. 32 Po­tom Ježíš svo­lal své učedníky a ře­kl: „Je mi těch li­dí líto. Jsou se mnou už tři dny a ne­mají co jíst. Ne­chci je po­slat pryč hla­dové, vž­dyť by cestou pad­li vyčerpáním.“ 33 „Kde v téhle pustině vez­me­me to­lik chleba?“ namít­li učedníci. „Jak bychom moh­li na­sy­tit ta­kový zástup?“ 34 „Ko­lik má­te chlebů?“ ze­ptal se Ježíš. „Sedm – a pár malých rybek,“ od­po­vědě­li. 35 Ježíš tedy ne­chal zástu­py po­sa­dit na zem, 36 vzal těch sedm chle­bů a ty ry­by, vzdal díky, lá­mal a dával učedníkům a učedníci zástupům. 37 A tak se všich­ni naje­dli do sytosti. Po­tom po­sbíra­li nalá­mané kous­ky, které zbyly: sedm plných košů. 38 Jedlo tam teh­dy čtyři tisíce mužů kro­mě žen a dětí. 39 A když pro­pustil zástu­py, na­stou­pil na loď a připlul do ma­ga­dan­ského kraje.