Bible21 › Jeremiáš › 42

Jeremiáš

• 1
• 2
• 3
• 4
• 5
• 6
• 7
• 8
• 9
• 10
• 11
• 12
• 13
• 14
• 15
• 16
• 17
• 18
• 19
• 20
• 21
• 22
• 23
• 24
• 25
• 26
• 27
• 28
• 29
• 30
• 31
• 32
• 33
• 34
• 35
• 36
• 37
• 38
• 39
• 40
• 41
• 42
• 43
• 44
• 45
• 46
• 47
• 48
• 49
• 50
• 51
• 52

1 Všich­ni vo­jenští ve­li­te­lé včetně Jo­chanana­na, syna Ka­re­achova, a Jaazaniáše, syna Hošajášova, i vše­chen lid, od nejmenších po nej­větší, pak přiš­li 2 a os­lovi­li pro­roka Je­re­miáše: „Vy­s­lyš pro­sím naši pokornou prosbu. Mod­li se za nás k Hos­po­di­nu, své­mu Bo­hu, za ce­lý ten­to po­zůsta­tek li­du. Sám vi­díš, jaká hrstka nás z naše­ho množství zby­la. 3 Kéž nám Hos­po­din, tvůj Bůh, oznámí, kam má­me jít a co má­me dělat.“ 4 „Dobrá,“ od­po­věděl jim pro­rok Je­re­miáš. „Bu­du se mod­lit k Hos­po­di­nu, vaše­mu Bo­hu, jak žádá­te. Coko­li vám Hos­po­din od­po­ví, to vám oznámím a nic vám nezamlčím.“ 5 Na to Je­re­miášovi řek­li: „Hos­po­din je nám prav­divým a věrným svědkem! Přísahá­me, že udělá­me přes­ně to, s čím tě za ná­mi Hos­po­din, tvůj Bůh, pošle. 6 Ať už nám to bude příjemné, nebo ne, po­s­lech­ne­me Hos­po­di­na, svého Bo­ha, k ně­muž tě po­sílá­me, aby se nám ve­dlo dobře. Ano, po­s­lech­ne­me Hos­po­di­na, svého Boha!“ 7 Po deseti dnech pak Je­re­miáš do­stal slovo Hos­po­di­novo. 8 Za­vo­lal tedy Jo­chana­na, syna Ka­re­achova, a všech­ny ve­li­te­le, kteří byli s ním, i vše­chen lid, od nejmenších po nej­větší, 9 a ře­kl jim: „Tak praví Hos­po­din, Bůh Iz­rae­le, k ně­muž jste mě po­sla­li, abych mu pře­dložil vaši prosbu: 10 Jest­liže zůstanete v této ze­mi, vy­bu­du­ji vás a ne­zbořím, za­sadím vás a ne­vy­kořením, ne­boť upustím od zla, které jsem na vás uva­lil. 11 Ne­boj­te se babylon­ského krále, před kterým teď má­te bázeň. Ne­boj­te se ho, praví Hos­po­din – vž­dyť já jsem s vá­mi, abych vás za­chránil a vy­svo­bo­dil vás z jeho ru­ky. 12 Do­pře­ji vám mi­lo­sr­den­ství, takže se nad vá­mi smi­lu­je a pro­pustí vás zpět do vlasti. 13 Jest­liže ale ne­po­s­lech­nete Hos­po­di­na, svého Bo­ha, a řeknete: ‚V této zemi ne­zůstane­me! 14 Ne, radě­ji půjde­me do Egyp­ta! Tam ne­u­vi­dí­me bo­je, ne­u­s­lyší­me zvuk polnice a ne­bu­de­me hla­dovět; tam chce­me bydlet!‘ 15 – nuže, pak tedy slyš­te slovo Hos­po­di­novo, vy po­zůstatky Ju­dy. Tak praví Hos­po­din zástupů, Bůh Iz­rae­le: Jest­liže se roz­hodnete jít do Egyp­ta a usa­dit se tam, 16 pak vás tam v Egyptě stih­ne meč, je­hož se bo­jí­te, a do­leh­ne na vás hlad, je­hož se obává­te, takže tam v Egyptě zemřete. 17 Všich­ni ti, kdo se roz­hod­li jít do Egyp­ta a usa­dit se tam, po­mřou mečem, hla­dem a mo­rem. Ne­přeži­je z nich ani je­diný; nikdo ne­u­nikne neštěstí, jež na ně do­pustím. 18 Tak praví Hos­po­din zástupů, Bůh Iz­rae­le: Jako se vy­lil můj roz­hořčený hněv na obyva­te­le Je­ruzalé­ma, tak se vy­li­je mé roz­hořčení na vás, pokud půjdete do Egyp­ta. Stanete se klet­bou a hroz­bou, na­dávkou a ostu­dou a toto místo už nikdy ne­spatří­te. 19 Hos­po­din vám, po­zůstatkům Ju­dy, říká: Ne­choď­te do Egyp­ta! Vez­mě­te na vědo­mí, že jsem vás dnes va­roval. 20 Kla­ma­li jste to­tiž sami se­be, když jste mě po­síla­li za Hos­po­di­nem, svým Bo­hem, se slovy: ‚­Mod­li se za nás k Hos­po­di­nu, naše­mu Bo­hu. Oznam nám, coko­li Hos­po­din, náš Bůh, řekne, a my to splníme.‘ 21 Nuže, dnes jsem vám to tedy ozná­mil, ale vy jste Hos­po­di­na, svého Bo­ha, ne­po­s­lech­li v ničem, s čím mě za vá­mi po­slal. 22 Pro­to teď vez­mě­te na vědo­mí, že po­mřete mečem, hla­dem a mo­rem na místě, kam se vám za­ch­tělo jít a usa­dit se tam!“