Bible21 › Jeremiáš › 6

Jeremiáš

• 1
• 2
• 3
• 4
• 5
• 6
• 7
• 8
• 9
• 10
• 11
• 12
• 13
• 14
• 15
• 16
• 17
• 18
• 19
• 20
• 21
• 22
• 23
• 24
• 25
• 26
• 27
• 28
• 29
• 30
• 31
• 32
• 33
• 34
• 35
• 36
• 37
• 38
• 39
• 40
• 41
• 42
• 43
• 44
• 45
• 46
• 47
• 48
• 49
• 50
• 51
• 52

Varování Jeruzalému1 „Synové Ben­jamínovi, prchněte, z Je­ruzalé­ma utečte! V Te­ko­ji na roh zatrubte, dejte zna­mení nad Bet-keremem: Od se­ve­ru se blíží neštěstí, strašné ničení! 2 Ta pře­líbez­ná pastvina, Dcera si­on­ská, bude zniče­na. 3 Při­táhnou k ní pastýři se svý­mi stády, postaví své sta­ny ko­lem nía každý spa­se, na co na­trefí. 4 ‚Připrav­te se k boji pro­ti ní! Zaútočíme o poledni!‘ ‚Běda, den už se nachýlil, večer už vrhá dlouhý stín.‘ 5 ‚Zaútočí­me tedy v noci! Zboříme je­jich pevnosti!‘“ 6 Tak praví Hos­po­din zástupů: „Kácejte les, proti Je­ruzalé­mu násep navršte! To je to město, které čeká trest – je na­plněné útla­kem! 7 Jako ze stud­ny tryská voda, tak z toho měs­ta tryská zloba. Útlak a zhou­ba se v něm rozléhá, jeho bo­lesti a rá­ny mám stále před oči­ma. 8 Je­ruzalé­me, nech se napravit, jinak se od tebe odvrátím; jinak tě ob­rátím v sutiny, v ze­mi, jež není k bydlení.“ 9 Tak praví Hos­po­din zástupů: „Proberte po­zůsta­tek Izraele, jako když se paběrkuje vinice. Znovu pro­hrábni její ratolesti, jako když vi­nař sbírá hrozny.“ 10 S kým ale mohu mluvit, koho va­rovat, aby slyšeli? Hle, mají ne­obřezané uši, vůbec neposlouchají! Hle, Hos­po­di­novo slovo je uráží, nelíbí se jim! 11 Jsem plný Hos­po­di­nova hněvu, zadržovat už ho nemohu. „Vylij ho tedy na dě­ti v ulicíchi tam, kde se baví mládenci. Vždyť bu­dou za­chváceni muži i s ženami, ba i starci, kteří doži­li své dny. 12 Je­jich domy pak připadnou jiným­spo­lu s poli a ženami, až vztáhnu ruku na všechny, kdo ži­jí v této ze­mi, praví Hos­po­din. 13 Vž­dyť od nejmenších až po nej­většíkaždý jen hledá mrzký zisk; od pro­roků až po kněžíkaždý jen pod­vádí. 14 Můj těžce po­raněný li­dléčí ledabylý­mi slovy: ‚Klid, jen kli­d‘ – jenže klid není! 15 Copak se za své ohavnosti nestydí? Ne, oni stud vůbec neznají, ani se nezačervenají. Proto padnou mezi padlými, zhroutí se v čas zúčtování, praví Hospodin.“ 16 Tak praví Hospodin: „Zastavte se na cestách, roz­hlédně­te se, ptejte se po stezkách pradávných: Kde je ta dob­rá ces­ta? Po ní jdě­te a vaše duše na­jdou odpočinutí. Vy jste však řek­li: ‚Nepůjdem!‘ 17 Us­tanovil jsem nad vá­mi strážné: Dávejte po­zor na zvuk polnice. Vy jste však řek­li: ‚Nechceme!‘ 18 Pro­to, náro­dy, slyš­te a buď­te svěd­kovéto­ho, co se jim stane. 19 Slyš, země: Hle, přivádím na ten­to lid neštěstí, ovoce to­ho, jak smýšleli, neboť má slova ne­po­s­lou­cha­lia můj Zákon za­vrh­li. 20 K če­mu je mi to ka­di­dlo ze Sáby, k če­mu vonný puškvo­rec z dálné ciziny? Nemohu při­jmout vaše zápaly, vaše obě­ti se mi nelíbí!“ 21 Nuže, tak praví Hospodin: „Hle, kla­du to­muto lidu překážky, o které klopýtnou ro­diče i děti, zahynou přá­te­lé i sousedi.“ 22 Tak praví Hospodin: „Hle, ze země na se­ve­ru voj­sko přichází, od kon­ců svě­ta zvedá se národ mo­hutný! 23 Jsou vy­z­bro­jeni luky a šavlemi, jsou krutí a sou­cit neznají, burácejí jak mořské vlny, ženou se na koních. Jak je­den muž jsou sši­kovaní do boje, Dcero si­on­ská, pro­ti tobě!“ 24 Jakmi­le jsme o nich slyšeli, ruce nám ochably. Jsme pře­moženi úzkostí, jako když na ro­dičku při­jdou bo­lesti. 25 Ne­vy­cházej­te na pole! Na ces­tu nevyrážejte! Nepřítel třímá meč! Hrůza všu­de ko­lem! 26 Můj li­de, ob­leč se pytlem, svíjej se v popelu, naříkej jako nad je­dináčkemv nej­trpčím smutku – vž­dyť na nás táh­ne zhoub­ce a v okamžiku bude tu! 27 „Uči­nil jsem tě ve svém lidu prubířem, abys ho zkou­mal a vyzkoušel, abys pro­věřil ryzost je­jich cest. 28 Všich­ni jsou to zatvrze­lí buřiči, jako by byli z bron­zu nebo železa; pomlouvají, kudy chodí, všichni jsou zvrh­lost sa­ma. 29 Mě­chy dmý­chají naplno, oheň už po­hl­til všech­no olovo, to přeta­vování však bylo nadarmo; zlo se ne­vy­čisti­lo. 30 Odpad po stříb­ru – tak se jmenují, protože Hos­po­din je odhodil.“