Bible21 › Jeremiáš › 15

Jeremiáš

• 1
• 2
• 3
• 4
• 5
• 6
• 7
• 8
• 9
• 10
• 11
• 12
• 13
• 14
• 15
• 16
• 17
• 18
• 19
• 20
• 21
• 22
• 23
• 24
• 25
• 26
• 27
• 28
• 29
• 30
• 31
• 32
• 33
• 34
• 35
• 36
• 37
• 38
• 39
• 40
• 41
• 42
• 43
• 44
• 45
• 46
• 47
• 48
• 49
• 50
• 51
• 52

Jsem unaven soucitem1 Hos­po­din mi ře­kl: „I kdy­by se pře­de mě po­stavi­li Mo­jžíš a Sa­muel, nene­chal bych se na­klo­nit k to­muto li­du. Ode­žeň je ode mě. Ať jdou! 2 Až se tě ze­ptají: ‚Kam má­me jít?‘ od­po­věz jim – Tak praví Hospodin: Kdo má jít na smrt, zemře, kdo pod meč, ten pod meč, kdo do hla­du, bude hla­dově­ta kdo do za­jetí, bude od­vlečen. 3 Sešlu na ně čtve­ro trestů, praví Hos­po­din. Meč, aby za­bíjel; psy, aby vláče­li; ptáky a divou zvěř, aby žra­li a hu­bi­li. 4 Kvů­li to­mu, co jud­ský král Menašem, syn Eze­chiášův, pá­chal v Je­ruzalémě, je učiním od­strašujícím příkla­dem pro všech­na králov­ství země. 5 Kdo tě, Je­ruzalé­me, polituje? Kdo se nad te­bou ustrne? Kdo se za­staví ze­ptat se, jak ti je? 6 Opustil jsi mě, praví Hospodin, odešel jsi pryč. Vztáhnu na tebe ruku a zničím tě; soucitem už jsem una­ven! 7 Budu je převívat vi­dle­mi jako obi­líve měs­tech po ce­lé zemi. Připravím je o dě­ti, za­hu­bím svůj lid, neboť se od svých cest ne­od­vrá­ti­li. 8 Pro­to je­jich vdovy roz­množímvíce než písek v mořích. V po­ledne na ně přive­du zhoubce, na matky i na mládence; znenadání na ně uvalímhrů­zu a zděšení. 9 I matka sed­mi dětí zchřadneu kon­ce s dechem, za bílého dne jí za­jde slunce, v hanbě se bude stydět. Ty, kdo přeži­jí, pak vy­dám mečipřed je­jich ne­přá­te­li, praví Hospodin.“ Budeš mými ústy10 Běda mi, matko, že jsem se ti na­ro­dil – ­muž, který má s ce­lou zemí svár a při! Nic jsem si ne­vy­půjčil, nikdo mi nedluží, a přesto mi všich­ni zlořečí. 11 Hos­po­din praví: „Pro vaše vlastní dob­ro vás jis­tě pošlu pryč; přive­du na vás ne­pří­te­le v ča­se bí­dy, v ča­se soužení. 12 Dá se snad ocel ze se­ve­ru pře­razit že­le­zem či bronzem? 13 Vaše bo­hatství a vaše pokla­dy ne­chám bez náhra­dy padnout za kořist kvů­li všem hříchům, jež jste pá­cha­li po ce­lém vašem území. 14 Ne­chám vás ot­ročit vašim ne­přá­te­lům v ne­známé ze­mi, ne­boť můj hněv pro­ti vám už hoří – šle­hají z něho plameny!“ 15 Hos­po­di­ne, ty rozumíš, vzpomeň si na mě, ke mně přijď, pomsti se za mě­na mých pronásledovatelích! Ve své trpě­livosti mi ještě dovol žít – ­po­važ, jaké kvů­li to­bě snáším urážky! 16 Jakmi­le tvá slova přišla, ihned jsem je sněd, tvá slova mě potěšila, vnesla ra­dost do srdce. Hospodine, Bože zástupů, patřím pře­ce to­bě! 17 Ne­sedávám s tě­mi, kdo se veselí, neoslavuji s nimi. Sedím sám, pro­tože jsi na mě ruku po­loži­la na­plnil mě ne­vo­lí. 18 Pro­č má bo­lest nikdy nekončí, proč se má hroz­ná rá­na ne­chce zahojit? Stal ses mi zdro­jem zklamání – copak jsi po­tok bez vo­dy? 19 Nuže, toto praví Hos­po­din: „Pokud se ob­rátíš, já tě obnovím, abys stál pře­de mnou jako můj služebník. Bu­deš-li roz­lišovat mezi vzácným a bez­cenným, bu­deš mý­mi ús­ty. Ať se oni ob­rátí k to­bě, ty se ne­ob­racej k nim. 20 Po­stavil jsem tě pro­ti to­muto lidu jako pevnou bronzovou hrad­bu. Bu­dou pro­ti to­bě bo­jovat, ale ne­pře­mo­hou tě – vž­dyť já jsem s te­bou, abych tě za­chraňoval a vy­svo­bo­zoval, praví Hos­po­din. 21 Z ru­kou zlých li­dí tě vy­svo­bodím a ze spárů tyranů tě vykoupím.“