Bible21 › Jeremiáš › 8

Jeremiáš

• 1
• 2
• 3
• 4
• 5
• 6
• 7
• 8
• 9
• 10
• 11
• 12
• 13
• 14
• 15
• 16
• 17
• 18
• 19
• 20
• 21
• 22
• 23
• 24
• 25
• 26
• 27
• 28
• 29
• 30
• 31
• 32
• 33
• 34
• 35
• 36
• 37
• 38
• 39
• 40
• 41
• 42
• 43
• 44
• 45
• 46
• 47
• 48
• 49
• 50
• 51
• 52

1 „V ten čas, praví Hos­po­din, vy­hra­bou z hrobů kosti jud­ských králů a je­jich vel­možů, kosti kněží a pro­roků i kosti je­ruzalém­ských občanů. 2 Vy­staví je slun­ci, měsíci a ce­lé­mu tomu ne­bes­ké­mu zástu­pu, který tak mi­lova­li a které­mu slouži­li, který následova­li, se kterým se ra­di­li a které­mu se klaně­li. Nikdo je ne­po­sbírá, nikdo je ne­po­hřbí, zůstanou ležet jako hnůj na ze­mi. 3 A kamko­li za­ženu tu hrstku po­zůstalých z toho zlého poko­lení, tam všu­de bu­dou chtít radě­ji zemřít, než aby ži­li, praví Hos­po­din zástupů.“ Zúčtuji s nimi4 „Řekni jim – Tak praví Hospodin: Když někdo padne, copak už nevstane? Když se od­vrátí, ne­vrátí se zpět? 5 Pro­č tedy ten­to lid zůstává odvrácený? Proč se Je­ruzalém stále odvrací? Drží se lži, vrátit se ne­ch­tějí. 6 Po­zorně jsem naslouchal, ale nikdo se o tom nezmínil. Nikdo ne­li­tuje, co zlého spáchal, neříká: ‚Co jsem to učinil?‘ Každý se řítí střemhlav dálja­ko kůň, když se žene do bitvy. 7 I ten čáp na nebi zná svá období, hrdlička, rorýs i drozd do­držují čas, kdy se mají stěhovat. Můj lid ale netuší, neví, co Hos­po­din naří­dil. 8 Jak můžete ří­kat: ‚My jsme moudří, my má­me Zákon Hospodinův‘? Jen se podívej­te, jak ho ko­mo­lílživé pero učen­ců! 9 Ti mudrci tedy bu­dou za­hanbenia za­chváceni děsem. Hle, Hos­po­di­novo slovo za­vrh­li – to si snad počína­li moud­ře? 10 Pro­to dám je­jich že­ny jiný­ma je­jich pole uchvatitelům. Vždyť od nejmenších až po nej­většíkaždý jen hledá mrzký zisk, od pro­roků až po kněžíkaždý jen pod­vádí. 11 Můj těžce po­raněný li­dléčí ledabylý­mi slovy: ‚Klid, jen kli­d‘ – jenže klid není! 12 Copak se za své ohavnosti nestydí? Ne, oni stud vůbec neznají, ani se nezačervenají. Proto padnou mezi padlými, zhroutí se, až s nimi zúčtuji, praví Hos­po­din. 13 Nadob­ro je skli­dím, praví Hospodin;nezbude ani hro­zen na vinici, na stro­mech ani fík, jen zvadlé listí. Čímkoli jsem je obdařil, to ztratí.“ 14 Na co tu ještě sedíme? Shromážděte se! Prchněme do opevněných měst, ať tam zemřeme! Ano, Hos­po­din, náš Bůh, nás od­sou­dil k smrti, jedovatou vodu nám dal pít, neboť jsme pro­ti ně­mu zhřeši­li. 15 Vy­hlíží­me klid, a nic dob­rého není; čekáme čas uzdravení, a hle – zděšení! 16 Od Danu už je slyšet frkot koní, ržáním hřeb­ců se chvěje ce­lá zem. Přitáhnou a po­hl­tí zem i všech­no na ní, města i s obyva­te­li! 17 „Hle, po­sílám na vás jedovaté hady, zmije, na které za­říkání neplatí, a uštknou vás, praví Hospodin.“ Prorokův nářek18 Můj žal se ne­dá utišit, mé srd­ce puká bo­lestí! 19 Slyš – můj lid o po­moc křičíz daleké ciziny: Copak na Si­o­nu není Hospodin? Copak tam jeho král není? „Proč mě uráže­li svý­mi modlami, těmi cizí­mi marnostmi?“ 20 Mi­nuly žně, léto je pryč, a my jsme za­chráněni ne­by­li. 21 Zranění mého lidu zraňuje i mě, truchlím, jsem hrůzou pře­možen. 22 Copak už není balzám v Gileádu? Což tam lékaře nemají? Tak pro­č se rá­na mého li­du­nemůže za­ce­lit? 23 Kéž by má hlava byla studnicía mé oči slzí prameny, abych oplakával dnem i no­cí­ty, kdo v mém lidu zhynu­li!