Bible21 › Jeremiáš › 44

Jeremiáš

• 1
• 2
• 3
• 4
• 5
• 6
• 7
• 8
• 9
• 10
• 11
• 12
• 13
• 14
• 15
• 16
• 17
• 18
• 19
• 20
• 21
• 22
• 23
• 24
• 25
• 26
• 27
• 28
• 29
• 30
• 31
• 32
• 33
• 34
• 35
• 36
• 37
• 38
• 39
• 40
• 41
• 42
• 43
• 44
• 45
• 46
• 47
• 48
• 49
• 50
• 51
• 52

Modlářství Židů v Egyptě1 Slovo, které Je­re­miáš do­stal pro všech­ny Ži­dy usazené v Dolním Egyptě – v Migdo­lu, Dafné a Memfisu – i v Horním Egyptě: 2 „Tak praví Hos­po­din zástupů, Bůh Iz­rae­le: Sami jste vi­dě­li všech­no to neštěstí, které jsem do­pustil na Je­ruzalém a na všech­na jud­ská měs­ta. Hle, dnes z nich zbývají jen opuštěné tros­ky 3 kvů­li zlu, které pá­cha­li. Uráže­li mě, když cho­di­li pá­lit ka­di­dlo a sloužit cizím bo­hům, které ne­zna­li oni ani vy ani vaši ot­cové. 4 Znovu a znovu jsem k vám po­sílal všech­ny své služebníky pro­roky se slovy: ‚Ne­pá­chej­te už tu ohavnost; nenávi­dím to!‘ 5 Oni však ne­po­s­lou­cha­li, vůbec ne­vní­ma­li, že se mají od­vrá­tit od svých zločinů a přestat pá­lit ka­di­dlo cizím bo­hům. 6 Pro­to se na jud­ská měs­ta a na ulice Je­ruzalé­ma vy­lil můj roz­hořčený hněv, takže se z nich staly pusté tros­ky a jsou jimi až dodnes. 7 Tak praví Hos­po­din, Bůh zástupů, Bůh Iz­rae­le: Pro­č na sebe přivádí­te tak hroz­né neštěstí? To chcete z Judy vy­hla­dit muže, že­ny, dě­ti i ko­jen­ce, takže z vás ne­zůstane ani po­slední zby­tek? 8 Pro­č mě uráží­te výtvo­ry svých ru­kou? Pro­č pálí­te ka­di­dlo cizím bo­hům v Egyptě, kam jste přiš­li byd­let? To chcete být vy­hlazeni? Chcete být na­dávkou a ostu­dou mezi vše­mi náro­dy na ze­mi? 9 To jste za­po­mně­li na zloči­ny svých ot­ců, na zloči­ny jud­ských králů, na zloči­ny je­jich žen i na své vlastní zloči­ny a zloči­ny svých žen – na to, co se dělo v jud­ské zemi a v je­ruzalém­ských ulicích? 10 Až dodnes se ne­pokoři­li; ne­mají žádnou bázeň ani se neřídí mým Záko­nem a mý­mi pravi­dly, která jsem vám a vašim ot­cům uložil. 11 A pro­to tak praví Hos­po­din zástupů, Bůh Iz­rae­le: Hle, roz­ho­dl jsem o vás ve zlém; ce­lý Juda bude vy­hlazen. 12 Od­straním po­zůstatky Judy – ty, kdo se roz­hod­li jít do Egyp­ta a usa­dit se tam. Ti všich­ni v Egyptě za­hynou: padnou mečem nebo zemřou hla­dem. Od nejmenších až po nej­větší zemřou mečem nebo hla­dem. Stanou se klet­bou a hroz­bou, na­dávkou a ostu­dou. 13 Zúč­tu­ji s tě­mi, kdo se usa­di­li v Egyptě, jako jsem zúčtoval s Je­ruzalé­mem – mečem, hla­dem a mo­rem. 14 Z po­zůstatků Ju­dy, kteří se přiš­li usa­dit v Egyptě, nikdo ne­u­nikne a ne­přeži­je, aby se vrá­til do jud­ské země. Ačko­li v duši prahnou, aby se do ní vrá­ti­li a ži­li v ní, kro­mě pár utečen­ců se do ní nevrátí!“ 15 Nato všich­ni muži (kteří vědě­li, že je­jich že­ny pálí ka­di­dlo cizím bo­hům) i všech­ny přítomné že­ny – ce­lé to ve­liké shro­máždění, vše­chen lid usazený v Dolním i Horním Egyptě – ti všich­ni Je­re­miášovi od­po­vědě­li: 16 „Ne­bu­de­me po­s­lou­chat, co nám říkáš Hos­po­di­novým jménem! 17 Naopak, bu­de­me dělat všech­no, k če­mu jsme se za­váza­li: bu­de­me pá­lit ka­di­dlo Královně ne­bes a přinášet jí ú­lit­by, jak jsme to děláva­li my i naši ot­cové, naši králové i naši vel­moži v jud­ských měs­tech a v ulicích Je­ruzalé­ma. Tenkrát jsme mě­li jíd­la do­sy­ta, bylo nám dobře a nic zlého se nám ne­dělo. 18 Ale od té do­by, co jsme přesta­li pá­lit ka­di­dlo Královně ne­bes a přinášet jí ú­lit­by, má­me vše­ho ne­do­sta­tek a hyne­me mečem a hladem.“ 19 A že­ny do­daly: „­Jis­těže bu­de­me pá­lit ka­di­dlo Královně ne­bes a přinášet jí ú­lit­by. Copak jsme pek­ly ty ko­láčky s jejím ob­razem a přináše­ly jí ú­lit­by bez vědo­mí našich manželů?“ 20 Je­re­miáš tedy vše­mu li­du, všem mužům i ženám, kteří mu tak­to odmlou­va­li, ře­kl: 21 „A co ty ka­di­dlové obě­ti, které jste v jud­ských měs­tech a je­ruzalém­ských ulicích přináše­li vy i vaši ot­cové, vaši králové, vaši vel­moži i pro­stý lid? Copak na to Hos­po­din ne­za­po­mněl? Bylo mu to snad lhos­tejné? 22 Hos­po­din už to ne­mohl déle snést! To kvů­li vašim zločinům a kvů­li ohavnos­tem, jež jste pá­cha­li, teď z vaší země zbyly jen tros­ky budící děs a na­dávky, kde se až dodnes ne­byd­lí. 23 To pro­to, že jste pá­li­li ka­di­dlo, že jste hřeši­li pro­ti Hos­po­di­nu a že jste Hos­po­di­na ne­po­s­lou­cha­li a neří­di­li jste se jeho Záko­nem, jeho pravi­dly a jeho výstraha­mi; pro­to vás po­stih­lo toto neštěstí, které trvá až dodnes.“ 24 Po­tom Je­re­miáš vše­mu lidu i všem ženám ře­kl: „S­lyš­te slovo Hos­po­di­novo, všich­ni Ži­dé v Egyptě! 25 Tak praví Hos­po­din zástupů, Bůh Iz­rae­le: Vy a vaše že­ny jste děla­li, k če­mu jste se sami za­váza­li. Prý: ‚Splní­me sli­by, jež jsme složi­li. Bu­de­me pá­lit ka­di­dlo Královně ne­bes a přinášet jí úlitby.‘ Nuže, tak si ty své sli­by plň­te! Tak si je do­držuj­te! 26 Slyš­te však slovo Hos­po­di­novo, všich­ni Ži­dé v Egyptě. Hle, přísahám při svém ve­likém jménu, praví Hos­po­din: Mé jméno už ne­vy­s­loví žádný Žid v ce­lém Egyptě; nikdo z nich už neřekne: ‚Ja­kože je živ Panovník Hospodin!‘ 27 Hle, budu nad nimi bdít, avšak ne v dob­rém, ale ve zlém. Všich­ni Ži­dé v Egyptě do po­sledního zemřou mečem a hla­dem. 28 Do jud­ské země se pak z Egyp­ta vrátí jen hrstka těch, kdo meči uniknou. Všich­ni, kdo po­zůsta­li z Ju­dy, ale ode­š­li byd­let do Egyp­ta, po­znají, čí slovo ob­sto­jí – zda mé, ane­bo je­jich. 29 A toto vám bude zna­mením, praví Hos­po­din: Na tom­to místě s vá­mi zúč­tu­ji. Tak po­zná­te, že má slova pro­ti vám ob­sto­jí – k vaše­mu neštěstí. 30 Tak praví Hos­po­din: Hle, fa­rao­na Chof­ru, vlád­ce Egyp­ta, vy­dám do ru­kou jeho ne­přá­tel, do ru­kou těch, kdo pa­sou po jeho živo­tě, tak jako jsem vy­dal jud­ského krále Cidkiáše do ru­kou jeho ne­pří­te­le, babylon­ského krále Nabukadne­za­ra, který pá­sl po jeho životě.“