Bible21 › 1. Samuel › 14

1. Samuel

• 1
• 2
• 3
• 4
• 5
• 6
• 7
• 8
• 9
• 10
• 11
• 12
• 13
• 14
• 15
• 16
• 17
• 18
• 19
• 20
• 21
• 22
• 23
• 24
• 25
• 26
• 27
• 28
• 29
• 30
• 31

Statečný Jonatan1 Jedno­ho dne ře­kl Saulův syn Jo­na­tan své­mu zbrojnošovi: „Po­jď, pro­nikne­me k té fi­lištín­ské hlíd­ce tamhle naproti.“ Své­mu otci to ale neře­kl. 2 (Saul se za­tím zdržoval na okra­ji Gi­be­je pod granátovníkem u Migro­nu. Jeho voj­sko čítalo asi 600 mužů 3 včetně Achiáše, který nosil efod. Byl to syn Icha­bodova bra­t­ra Achi­tu­ba, syna Pin­cha­se, syna Elího, Hos­po­di­nova kněze v Šílu. ) O Jo­na­tanově od­cho­du nikdo ne­věděl. 4 Na obou stranách průs­myku, kterým chtěl Jo­na­tan pro­niknout k fi­lištín­ské hlíd­ce, byly skalní ú­tesy. Je­den se jmenoval Bo­cec a druhý Sene; 5 je­den se tyčil na se­ve­ru pro­ti Mi­chma­su, druhý pro­ti Ge­bě. 6 „Pojď,“ ře­kl Jo­na­tan své­mu zbrojnoši, „pro­nikne­me ke hlíd­ce těch ne­obřezan­ců. Snad bude Hos­po­din při nás. Vž­dyť Hos­po­di­nu není za­těžko zvítězit, ať už jich je mno­ho nebo málo.“ 7 „Udě­lej, coko­li máš na srdci,“ od­po­věděl mu zbrojnoš. „Ob­rať se, kam chceš – jsem pře­ce s te­bou jedno srdce.“ 8 Jo­na­tan mu na to ře­kl: „­Podívej se, pro­nikne­me k těm mužům a ukáže­me se jim. 9 Jest­li nám řeknou: ‚Za­stav­te se, dokud k vám nedorazíme!‘ zůstane­me na místě a ne­bu­de­me k nim špl­hat. 10 Jest­liže řeknou: ‚Vylez­te k nám!‘ po­le­ze­me, pro­tože to pro nás bude zna­mením, že nám je Hos­po­din vy­dal do rukou.“ 11 Oba se tedy ukáza­li fi­lištín­ské hlíd­ce a Fi­lištíni si řek­li: „­Podívej­me, Hebre­j­ové le­zou z děr, do kterých se schovali.“ 12 Muži z té hlídky pak na Jo­na­ta­na a jeho zbrojnoše za­vo­la­li: „Vylez­te k nám a něco vám ukážeme.“ Tehdy Jo­na­tan ře­kl své­mu zbrojnoši: „Stou­pej za mnou. Hos­po­din je vy­dal Iz­rae­li do ru­kou!" 13 Jo­na­tan špl­hal po čtyřech a zbrojnoš za ním. Fi­lištíni před Jo­na­tanem pa­da­li a jeho zbrojnoš je dobíjel. 14 V této první bitvě po­bil Jo­na­tan se svým zbrojnošem asi dvacet mužů na půla­krovém po­líčku. 15 Ne­přá­tel­ské voj­sko za­chvá­ti­la hrůza. Jak v tá­boře, tak na po­li, jak mezi hlíd­ka­mi, tak v od­dílech nájezdníků se všich­ni třás­li stra­chy. I sama země se chvě­la hrůzou z Bo­ha. 16 Saulovi strážní v Gi­be­ji Ben­jamínově vi­dě­li, jak se to voj­sko roz­bíhá do všech stran. 17 Saul ře­kl svým mužům: „Na­stup­te a zjis­tě­te, kdo z našich odešel.“ Počíta­li a hle – chyběl Jo­na­tan a jeho zbrojnoš. 18 Saul teh­dy ře­kl Achiášovi: „Při­nes Boží truhlu.“ (Boží truh­la to­tiž teh­dy byla mezi Iz­rael­ci.) 19 Za­tím­co ale Saul hovořil s knězem, hluk ve fi­lištín­ském tá­boře ros­tl stále víc. Saul pro­to ře­kl knězi: „Nech to být.“ 20 Saul a jeho muži se shro­máž­di­li, vy­razi­li do bitvy a hle – oni se tam v hroz­ném zmatku navzájem po­bíje­li meči! 21 Ti Hebre­j­ové, kteří před­tím byli s Fi­liští­ny a přeš­li do je­jich tá­bo­ra, se teď při­da­li k Iz­rael­cům, kteří byli se Sau­lem a s Jo­na­tanem. 22 Když se všich­ni Iz­rael­ci ukrytí v Efraim­ských horách do­slech­li, že Fi­lištíni utí­kají, připo­ji­li se i oni k pronásledování a bitvě. Můj otec škodí zemi23 Tak Hos­po­din toho dne vy­svo­bo­dil Izrael. Boj se pak přesu­nul do Bet-avenu. 24 Iz­rae­lští muži byli toho dne už vy­síleni, ale Saul za­vázal voj­sko touto přísahou: „Zlořečený ten, kdo by oku­sil pokrm před veče­rem, dokud se ne­po­mstím svým nepřátelům.“ Nikdo z voj­s­ka pro­to nic ne­je­dl. 25 Ce­lé voj­sko vstou­pi­lo do lesa, kde na zemi ležel med. 26 Když muži přiš­li do lesa, uvi­dě­li med kanou­cí z pláství, ale nikdo z voj­s­ka se ho ani ne­do­tkl, aby ho ochutnal, pro­tože se bá­li té přísahy. 27 Jo­na­tan ale svého otce nes­lyšel, když za­vázal lid tou přísahou, a tak vztáhl hůl, kte­rou měl v ru­ce, a po­nořil její ko­nec do plástve me­du. Nabral ho, ochutnal a oči se mu roz­jasni­ly. 28 Je­den z mužů mu teh­dy ře­kl: „Tvůj otec za­vázal voj­sko přísahou: ‚Zlořečený ten, kdo by dnes oku­sil pokrm.‘ Pro­to jsou muži tak vyčerpaní.“ 29 „Můj otec tím škodí zemi,“ ře­kl na to Jo­na­tan. „Jen se podívej­te, jak se mi roz­jasni­ly oči, sotva jsem ochutnal tro­chu me­du. 30 Co teprve, kdy­by se dnes voj­sko pořádně naje­dlo z ne­přá­tel­ské kořisti? Ne­by­la by pak porážka Fi­lištínů ještě větší?“ 31 Toho dne po­bíje­li Fi­liští­ny od Mi­chma­su až po Ajalon a muži byli vel­mi vy­čerpaní. 32 Pro­to se vrh­li na kořist a bra­li ov­ce, do­by­tek i te­la­ta, na místě je poráže­li a jedli i s krví. 33 Saulovi bylo ozná­meno: „Hle, voj­sko hřeší pro­ti Hos­po­di­nu. Jí maso s krví.“ „To je zrada!“ pro­hlásil Saul. „Hned ke mně přival­te ve­liký kámen.“ 34 Po­tom roz­kázal: „Ro­zejdě­te se do voj­s­ka a řekně­te jim: Přiveď­te každý svého býka nebo ovci ke mně a tady je porážej­te a jez­te. Ne­hřeš­te pro­ti Hos­po­di­nu po­jídáním masa s krví!“ Každý z voj­s­ka tedy té noci přive­dl svého býka a po­razil ho tam. 35 Saul tenkrát po­stavil ol­tář Hos­po­di­nu; bylo to po­prvé, co Hos­po­di­nu po­stavil ol­tář. 36 Po­tom Saul pro­hlásil: „Po­jď­me! V noci vy­razí­me za Fi­liští­ny a bu­de­me je plenit až do svítání. Ani jedno­ho z nich nenecháme!“ „Udělej, jak myslíš,“ od­po­vědě­li mu. Kněz ale ře­kl: „Přistup­me sem k Bohu.“ 37 Saul se tedy ptal Bo­ha: „Mám vy­razit za Fi­liští­ny? Vy­dáš je Iz­rae­li do rukou?“ On mu ale toho dne ne­od­po­věděl. 38 Saul pro­to ře­kl: „Po­jď­te sem, všich­ni vůd­cové voj­s­ka! Zkou­mej­te a zjis­tě­te, jaký hřích byl dnes spáchán. 39 Ja­kože je živ Hos­po­din, za­chrán­ce Iz­rae­le, i kdy­by šlo o mého syna Jo­na­ta­na, mu­sí zemřít!“ Nikdo z mužů mu ne­od­po­vídal. 40 Ře­kl tedy ce­lé­mu Iz­rae­li: „Vy bu­dete na jedné straně a já se svým synem Jo­na­tanem na druhé.“ „Udělej, jak myslíš,“ od­po­věděl Saulovi lid. 41 Saul se pak mod­lil: „Hos­po­di­ne, Bože Iz­rae­le, pro­č jsi dnes své­mu služebníku ne­od­po­věděl? Je-li vina na mě nebo na mém synu Jo­na­tanovi, ať padne urim; je-li však vina na tvém lidu Iz­rae­li, pak ať padne tumim.“ Los pak označil Jo­na­ta­na a Sau­la, kdežto lid vy­vá­zl. 42 „­Losuj­te mezi mnou a Jonatanem,“ ře­kl Saul. A los označil Jo­na­ta­na. 43 „­Po­věz mi, cos provedl,“ ře­kl Saul Jonatanovi. „Ochutnal jsem tro­chu medu na kon­ci ho­le, kte­rou jsem měl v ruce,“ od­po­věděl Jo­na­tan. „A za to teď mám zemřít.“ 44 Saul pro­hlásil: „Jest­li ne, ať mě Bůh po­trestá a ještě mi při­dá! Mu­síš zemřít, Jonatane.“ 45 Lid se ale pro­ti Saulovi ozval: „Jo­na­tan že má zemřít? Ten, který Iz­rae­li zís­kal to ve­liké vítěz­ství? To tedy ne! Ja­kože je živ Hos­po­din, ani vlas mu z hlavy ne­spadne. Vž­dyť mu dnes po­máhal Hospodin!“ A tak lid za­chránil Jo­na­ta­na před smr­tí. 46 Saul pak ukončil pronásledování Fi­lištínů a ti se vrá­ti­li, odkud přiš­li. 47 Když se Saul ujal kralování nad Iz­rae­lem, bo­joval se vše­mi okolní­mi ne­přá­te­li: s Moáb­ci, Amon­ci, Edom­ci, s krá­li Có­by i s Fi­liští­ny. Kamko­li se ob­rá­til, vítězil. 48 Od­vážně na­pa­dl Amale­kov­ce a za­chránil Iz­rael z ru­kou nájezdníků. 49 Saulovi synové byli Jo­na­tan, Jišvi a Malki-šua. Měl také dvě dce­ry: prvo­ro­zenou jménem Me­rab a mladší Míkal. 50 Saulova manželka se jmenova­la Achi­no­am, dce­ra Achi­maacova. Ve­li­tel jeho voj­s­ka se jmenoval Abner; byl to syn Saulova strýce Ne­ra. 51 Saulův otec Kíš a Abnerův otec Ner to­tiž byli synové Abie­le. 52 Po ce­lý Saulův život pro­bíha­la urputná válka pro­ti Fi­lištínům. Kdyko­li Saul vi­děl něko­ho schopného a udatného, po­vo­lal ho do své služ­by.