Bible21 › 1. Samuel › 20

1. Samuel

• 1
• 2
• 3
• 4
• 5
• 6
• 7
• 8
• 9
• 10
• 11
• 12
• 13
• 14
• 15
• 16
• 17
• 18
• 19
• 20
• 21
• 22
• 23
• 24
• 25
• 26
• 27
• 28
• 29
• 30
• 31

Smlouva s Jonatanem1 David ale z chýší v Rámě uprchl. Přišel k Jo­na­tanovi a ptal se: „Co jsem pro­ve­dl? Čím jsem se pro­vi­nil? Jak jsem tvé­mu otci ublížil, že mi chce vzít život?“ 2 „Nic takového!“ od­po­věděl Jo­na­tan. „Nemáš zemřít. Můj otec pře­ce ne­dělá nic velkého ani malého, aniž by se mi svěřil. Pro­č by právě to­hle pře­de mnou skrýval? Tak to není.“ 3 David mu to ale odpřisáhl. Ře­kl mu: „Tvůj otec urči­tě ví, že sis mě ob­lí­bil. Pro­to si říká: ‚Radě­ji ať o tom Jo­na­tan ne­ví, aby se netrápil.‘ Ale ja­kože je živ Hos­po­din a živ jsi ty, od smrti mě dělí už jen krok!“ 4 Jo­na­tan od­po­věděl: „Udělám pro te­be, coko­li bu­deš chtít.“ 5 David tedy Jo­na­tanovi ře­kl: „Jak víš, zít­ra je slavnost novo­luní a já bych měl sedět s králem u jíd­la. Nech mě ale ode­jít a skrýt se venku na poli až do po­zítří večer. 6 Pokud si tvůj otec všimne mé ne­přítom­nosti, řekneš: ‚David mě pro­sil o svo­lení, aby mohl rych­le do­mů do Bet­lé­ma, pro­tože tam je­jich rod koná výroční oběť.‘ 7 Pokud na to řekne: ‚Dobrá,‘ pak jsem v bez­pečí. Pokud se ale rozzuří, pak věz, že se mě roz­ho­dl za­bít. 8 Teh­dy mě, své­mu služebníku, pro­kaž las­kavost – vž­dyť jsi se mnou před Hos­po­di­nem vstou­pil do smlou­vy. Jsem-li vi­nen, za­bij mě sám. Pro­č bys mě vo­dil ke své­mu otci?“ 9 „To nikdy!“ zvo­lal Jo­na­tan. „Pokud zjis­tím, že se tě můj otec roz­ho­dl za­bít, urči­tě ti to dám vědět!“ 10 „A kdo mi po­ví, jest­li ti tvůj otec od­po­věděl hrubě?“ ze­ptal se David Jo­na­ta­na. 11 „Pojď,“ vy­zval Jo­na­tan Davi­da, „půjde­me ven.“ Když pak spo­lu vy­š­li ven, 12 Jo­na­tan Davi­dovi ře­kl: „Při Hos­po­di­nu, Bohu Iz­rae­le, zjis­tím, co můj otec za­mýšlí! Po­zítří v určenou do­bou ti vzkážu, zda je to s Davi­dem dob­ré, nebo ne. Pře­ce bych ti to ne­za­ta­jil. 13 Pokud ti ale můj otec bude chtít ublížit, pak ať mě Hos­po­din po­trestá a ještě mi při­dá, kdybych ti to za­ta­jil a ne­pro­pustil tě v poko­ji. Ať je Hos­po­din s te­bou, jako býval s mým ot­cem. 14 Pokud budu živ, i ty mi pro­kazuj Hos­po­di­novu las­kavost. A pokud zemřu, 15 ne­od­vracej nikdy svou las­kavost od mého do­mu. Hos­po­din ať vy­hladí všech­ny Davi­dovy ne­přá­te­le ze země!“ 16 Tak Jo­na­tan uzavřel smlou­vu s do­mem Davi­dovým: „Hos­po­din ať zúč­tuje s Davi­dový­mi nepřáteli!“ 17 Jo­na­tan z lás­ky k Davi­dovi zopa­koval svou přísahu, ne­boť ho mi­loval jako sám se­be. 18 Pak mu Jo­na­tan po­věděl: „Zít­ra je novo­luní. Všimnou si tvé ne­přítom­nosti, pro­tože vědí, kde sedáváš. 19 Po­zítří rych­le při­jď k tomu mís­tu, kde ses ukryl prve, a zůstaň tam u ka­mene Ezel. 20 Já po­blíž vy­stře­lím tři šípy, jako bych stří­lel na terč. 21 Hned nato pošlu mlá­den­ce: ‚Běž najít ty šípy.‘ Jest­liže tomu chlap­ci řeknu: ‚­Podívej se, šípy jsou za te­bou, při­nes je‘ – pak můžeš při­jít, ne­boť jsi v bez­pečí a nic ti ne­hrozí, ja­kože je živ Hos­po­din. 22 Pokud ale tomu chlap­ci řeknu: ‚­Podívej se, šípy jsou dale­ko před te­bou‘ – pak mu­síš ode­jít, ne­boť tě Hos­po­din po­sílá pryč. 23 Hos­po­din ať je svědkem naší úmlu­vy až navěky.“ 24 David se tedy ukryl venku. Bylo novo­luní a král za­se­dl k hostině. 25 Král za­ujal své obvyklé místo u zdi na­pro­ti Jo­na­tanovi a po Saulově boku za­se­dl Abner. Davi­dovo místo zůstalo prázdné. 26 Toho dne Saul neříkal nic, mys­lel si: Něco se mu asi při­ho­di­lo, že se po­sk­vrnil, a tak je nečis­tý. 27 Na­zítří, druhého dne po novo­luní, bylo Davi­dovo místo stále prázdné. Saul se tedy ze­ptal svého syna Jo­na­ta­na: „Pro­č Jišajův syn vče­ra ani dnes ne­přišel k jídlu?“ 28 „David mě pro­sil o svo­lení, aby směl do Betléma,“ od­po­věděl mu Jo­na­tan. 29 „Říkal: ‚Pro­pu­sť mě pro­sím. Naše ro­di­na koná ve městě oběť a můj bra­tr mi přikázal, ať při­jdu. Buď tedy pro­sím tak las­kav a uvolni mě, ať smím navštívit své bratry.‘ To pro­to ne­přišel ke králov­ské­mu stolu.“ 30 „­Ty mizerný parchante!“ roz­lí­til se Saul na Jo­na­ta­na. „Copak ne­vím, že ses s tím Jišajovým synem spřáhnul? ! Že ti není han­ba! Jsi han­ba a ostuda své matky! 31 Dokud bude Jišajův syn na světě, ne­bu­deš si jist se­bou ani svým králov­stvím! Hned ho nech za­jmout, pro­tože mu­sí zemřít!“ 32 „A pro­č má zemřít?“ ze­ptal se Jo­na­tan svého otce Sau­la. „Co provedl?“ 33 Vtom po něm Saul mrš­til kopím, aby ho pro­bo­dl. Tak Jo­na­tan po­znal, že jeho otec je od­hod­lán Davi­da za­bít. 34 Jo­na­tan vstal od sto­lu, roz­pálen hněvem, a toho druhého dne novo­luní už ne­je­dl. Trápil se to­tiž kvů­li Davi­dovi i kvů­li to­mu, že ho otec tak zostu­dil. 35 Když přišlo ráno, Jo­na­tan vy­šel ven, jak se do­hod­li s Davi­dem. Měl s se­bou malého chlap­ce 36 a tomu ře­kl: „Běž a hle­dej šípy, které budu střílet.“ Chlapec se roz­běhl a on vy­stře­lil šíp přes něj. 37 Když chlapec do­razil blízko Jo­na­tanova šípu, Jo­na­tan na chlap­ce za­vo­lal: „­Ten šíp je pře­ce ještě dál!“ 38 Po­tom na chlap­ce vo­lal: „Rych­le, po­spěš si, nestůj!“ Jo­na­tanův chlapec pak ten šíp našel a vrá­til se ke své­mu pánovi. 39 Ten chlapec nic netušil. Jen Jo­na­tan a David vědě­li, o co jde. 40 Jo­na­tan pak dal chlap­ci, který ho pro­vázel, svou zbraň a ře­kl mu: „Jdi, odnes to do města.“ 41 Jakmi­le chlapec ode­šel, od jihu se vy­nořil David. Padl tváří k zemi a třikrát se poklo­nil. Po­lí­bi­li se navzájem a spo­lečně pla­ka­li, hlavně David. 42 „Jdi v pokoji,“ ře­kl mu Jo­na­tan. „Co jsme si v Hos­po­di­nově jménu přísaha­li, toho ať je Hos­po­din svědkem mezi ná­mi dvě­ma i mezi naším po­tom­stvem až navěky.“