Bible21 › 1. Samuel › 25

1. Samuel

• 1
• 2
• 3
• 4
• 5
• 6
• 7
• 8
• 9
• 10
• 11
• 12
• 13
• 14
• 15
• 16
• 17
• 18
• 19
• 20
• 21
• 22
• 23
• 24
• 25
• 26
• 27
• 28
• 29
• 30
• 31

Abigail1 Sa­muel pak zemřel. Všich­ni Iz­rael­ci se seš­li, aby ho oplakáva­li a po­hř­bi­li ho v Rámě, kde byd­lel. David se pak roz­ho­dl ode­jít na poušť Pa­ran. 2 V Mao­nu žil je­den člověk a ten měl hos­podářství v Kar­me­lu. Byl to zá­možný člověk a patři­lo mu 3 000 ov­cí a 1 000 koz. Právě v Kar­me­lu stříhal své ov­ce. 3 Ten­to muž se jmenoval Nábal a jeho že­na se jmenova­la Abigail. Byla to vel­mi chyt­rá a ne­o­byčejně krásná že­na, ale její muž byl hru­bý a choval se zle. Byl to po­to­mek Kále­bův. 4 Když se David na pouš­ti do­sle­chl, že Nábal stříhá své ov­ce, 5 po­slal deset mlá­den­ců a ře­kl jim: „Jdě­te do Kar­me­lu, navš­tiv­te Nába­la a pozdrav­te ho mým jménem: 6 ‚Buď zdráv. Pokoj to­bě, pokoj tvé ro­dině, pokoj vše­mu, co máš. 7 Jak slyším, stři­háš právě ov­ce. Víš, že tví pastýři byli s ná­mi. Chova­li jsme se k nim slušně a za ce­lou do­bu, co byli v Kar­me­lu, se vůbec nic ne­ztra­ti­lo. 8 Ze­ptej se svých mlá­den­ců a po­tvrdí ti to. Pro­kaž tedy mým chlap­cům las­kavost, při­chází­me pře­ce ve šťastnou chví­li. Dej tedy pro­sím svým služebníkům i své­mu synu Davi­dovi, co máš po ruce.‘“ 9 Davi­dovi mlá­den­ci tedy šli za Nábalem a pro­mlu­vi­li Davi­dovým jménem přes­ně, jak jim řekl. Když se odmlče­li, 10 Nábal se na ně roz­kři­kl: „Jaký David? Jaký syn Jišajův? Všu­de je teď plno sluhů, kteří utí­kají od svých pánů. 11 To mám vzít svůj chle­ba, svou vodu a ma­so, které jsem připravil pro své stři­hače, a dát to li­dem, o kterých ani ne­vím, odkud jsou?“ 12 Davi­dovi mlá­den­ci se tedy otoči­li a vy­da­li se zpátky. Jakmi­le do­razi­li k Davi­dovi, vy­ří­di­li mu všech­na Nábalova slova. 13 David svým mužům ře­kl: „Každý si připásej­te meč.“ Všich­ni včetně Davi­da si tedy připása­li meč a asi čtyři sta mužů vy­razi­lo za Davi­dem. Dvě stě jich zůstalo u zásob. 14 Je­den z Nábalových mlá­den­ců me­zi­tím ře­kl Nábalově ženě Abigail: „Víš, že David po­slal z pouště k naše­mu pánovi po­s­ly s pozdravem, ale on jim vy­na­dal? 15 Ti muži na nás byli vel­mi hodní, chova­li se k nám slušně a po ce­lou do­bu, kdy jsme s nimi byli na pas­t­vinách, se nám vůbec nic ne­ztra­ti­lo. 16 Ve dne i v noci nás chráni­li jako hrad­ba, ce­lou tu do­bu, kte­rou jsme s nimi strávi­li, když jsme pás­li stáda. 17 Roz­mys­li si teď dobře, co bys mě­la udělat, pro­tože náš pán i ce­lý jeho dům se řítí do neštěstí. Jenže je to ta­kový niče­ma, že s ním není řeč.“ 18 Abigail rych­le vza­la dvě stě chle­bů, dva mě­chy ví­na, pět připra­vených ov­cí, pět měr praženého zrní, sto sušených hroz­nů a dvě stě hrud fíků a naloži­la to na os­ly. 19 Po­tom řek­la svým mlá­den­cům: „Jdě­te na­před, já jdu za vámi.“ Své­mu muži Nábalovi ale nic neřek­la. 20 Vse­dla na osla a sjíždě­la do hor­ské rokle, když tu pro­ti ní při­chází David se svý­mi muži. (Než je po­tka­la, 21 David si právě říkal: „To jsem tedy na pouš­ti hlídal vše­chen jeho majetek zby­tečně – vůbec nic se mu ne­ztra­ti­lo, a teď mi za mou dob­ro­tu oplácí zlem. 22 Bůh ať Davi­da po­trestá a ještě mu při­dá, jest­li ze všech, kdo k Nábalovi patří, ne­chám do rá­na je­diného pacholka!“) 23 Jakmi­le Abigail uvi­dě­la Davi­da, rych­le se­se­dla z osla, padla před Davi­dem na tvář a poklo­ni­la se až k ze­mi. 24 Padla mu k no­hám a zvo­la­la: „Je to jen má vi­na, pane můj! Ale dovol, pro­sím, své služebnici pro­mlu­vit; vy­s­lech­ni las­kavě má slova. 25 Kéž si můj pán vůbec ne­všímá toho niče­my Nába­la. Jak se jmenuje, ta­kový i je – jmenuje se Nábal, Hlupák, a hlouposti má dost. Já, tvá služebnice, jsem ne­vi­dě­la ty mlá­den­ce, které jsi, můj pane, po­slal. 26 Teď ale, pane můj, ja­kože je živ Hos­po­din a živ jsi ty – pro­tože ti Hos­po­din za­bránil pro­lít krev a vzít po­mstu do vlastních ru­kou, ať tvo­ji ne­přá­te­lé a všich­ni, kdo mé­mu pánu chtějí ublížit, do­padnou jako Nábal! 27 A ten­to dárek, který tvá služebnice při­nes­la své­mu pánu, ať se roz­dá mlá­den­cům, kteří jdou ve šlépějích mého pá­na. 28 Odpu­sť pro­sím pro­vinění své služebnice. Hos­po­din mé­mu pánu jis­tě zbu­duje trvalý dům, ne­boť můj pán vede Hos­po­di­novy boje a za ce­lou tu dobu se na to­bě nenašlo nic zlého. 29 Kdy­by se někdo roz­ho­dl tě pronásledovat a usi­lovat ti o život, tvůj život, můj pane, zůstane pevně ve svaz­ku živých, při Hos­po­di­nu, tvém Bo­hu. Život tvých ne­přá­tel však Bůh jako z pra­ku odmrští. 30 A po­tom, až Hos­po­din pro­káže mé­mu pánu všech­no to dob­ro­diní, které ti za­s­lí­bil, a přikáže ti být vůd­cem Iz­rae­le, 31 teh­dy, můj pane, ne­bu­deš mít v srd­ci výči­tky, že jsi da­remně pro­lil krev, aby ses po­mstil. Až Hos­po­din pro­káže mé­mu pánu dob­ro­diní, vzpo­meň si na svou služebnici.“ 32 David ře­kl Abigail: „Požeh­nán buď Hos­po­din, Bůh Iz­rae­le, že mi tě dnes po­slal vstříc. 33 A požeh­ná­na tvá moud­rost, ty sama buď požeh­ná­na, žes mě dnes za­drže­la, abych ne­pro­lil krev a ne­vzal po­mstu do svých ru­kou. 34 Ja­kože je živ Hos­po­din, Bůh Iz­rae­le, který mi za­bránil ublížit ti, věz, že kdybys mi ne­přiš­la tak rych­le vstříc, do ro­ze­dnění by Nábalovi ne­zůstal je­diný pacholek!“ 35 Po­tom od ní David při­jal, co mu při­nes­la, a ře­kl jí: „Vrať se v poko­ji do­mů. Uvi­díš, že jsem tě po­s­le­chl a vy­hověl jsem ti.“ 36 Abigail se tedy vrá­ti­la k Nábalovi. Ten právě doma pořádal ho­dy. Hodoval jako král, cí­til se skvěle a byl úplně opi­lý. Pro­to mu až do ro­ze­dnění neřek­la vůbec nic. 37 Teprve ráno, když Nábal vy­stříz­livěl, mu to všech­no vy­právě­la. V tu chví­li ho rani­la mrt­vice a on ztu­hl jako ká­men. 38 Asi po deseti dnech Hos­po­din Nába­la za­sáhl tak, že zemřel. 39 Když se David do­sle­chl o Nábalově smrti, ře­kl: „Požeh­nán buď Hos­po­din, že se mě za­stal pro­ti Nábalovým urážkám! Hos­po­din své­mu služebníku za­bránil spá­chat zlo, ale Nábalovo zlo ob­rá­til zpátky na jeho hlavu.“ Po­tom David po­slal pro Abigail a nabí­dl jí, že si ji vez­me za ženu. 40 Davi­dovi služebníci přiš­li za Abigail do Kar­me­lu a řek­li jí: „David nás za te­bou po­sílá, že si tě chce vzít za ženu.“ 41 Hned se poklo­ni­la tváří k zemi se slovy: „Hle, tvá služebnice bude služkou, jež umývá nohy služebníků svého pána.“ 42 Po­té Abigail rych­le na­se­dla na osla a pro­váze­na svý­mi pě­ti děveč­ka­mi ode­š­la s Davi­dový­mi po­s­ly a sta­la se jeho ženou. 43 David si vzal také Achi­no­am z Jiz­re­e­lu a obě byly jeho manžel­ka­mi. 44 Saul ale svou dce­ru, Davi­dovu manželku Míkal, pro­vdal za Palti­ho, syna Laiše z Ga­li­mu.