Bible21 › 1. Samuel › 18

1. Samuel

• 1
• 2
• 3
• 4
• 5
• 6
• 7
• 8
• 9
• 10
• 11
• 12
• 13
• 14
• 15
• 16
• 17
• 18
• 19
• 20
• 21
• 22
• 23
• 24
• 25
• 26
• 27
• 28
• 29
• 30
• 31

Saulova žárlivost1 Tak skončil Davi­dův roz­hovor se Sau­lem. Jo­na­tan teh­dy ce­lou duší přilnul k duši Davi­dově a za­mi­loval si ho jako sebe sa­ma. 2 Toho dne Saul při­jal Davi­da k sobě do služ­by a už ho ne­pouštěl do­mů k ot­ci. 3 Jo­na­tan s Davi­dem uzavřel smlou­vu, ne­boť ho mi­loval jako sebe sa­ma. 4 Svlé­kl si plášť, který nosil, a dal ho Davi­dovi; rovněž tak svou výstroj, svůj meč, luk i opa­sek. 5 David se vy­dával, kamko­li ho Saul po­sílal, a na všech taženích si vedl úspěšně. Saul ho pro­to jmenoval ve­li­te­lem bo­jovníků. V ce­lém voj­s­ku i mezi Saulový­mi dvořa­ny se těšil ob­li­bě. 6 Když se po­té, co David za­bil Fi­liští­na, vo­jáci vrace­li z bo­je, že­ny ze všech iz­rael­ských měst vy­šly krá­li Saulovi na­pro­ti se zpěvem a tan­cem. Ve­se­le hrály na tam­burí­ny a drnkačky 7 a při tan­ci prozpěvovaly: „Saul po­bil své tisíce, David desetkrát více!“ 8 Sau­la to vel­mi rozzlo­bi­lo, ten po­pěvek se mu vůbec ne­lí­bil. Říkal si: „Davi­dovi přizna­li desetkrát více, a mně jen tisíce. Aby mu tak ještě dali království!“ 9 Od toho dne Saul hleděl na Davi­da už vž­dycky po­dezíravě. 10 Druhý den se Sau­la zmo­cnil zlý duch od Bo­ha, takže doma blouznil v pro­ro­ckém vy­tržení. David hrál tak jako vž­dycky, ale Saul vzal kopí 11 a mrš­til ho po něm. Na­padlo ho to­tiž: „Při­bodnu Davi­da ke zdi!“ David mu ale dva­krát uhnul. 12 Saul se Davi­da za­čal bát, pro­tože s ním byl Hos­po­din, kdežto od Sau­la se od­vrá­til. 13 Aby se ho zbavil, jmenoval ho ve­li­te­lem nad tisíci, takže táhl v če­le voj­s­ka do boje i zpět. 14 David si ale na všech taženích vedl úspěšně a Hos­po­din byl s ním. 15 Když Saul vi­děl, jak úspěšně si ve­de, měl z něj hrů­zu. 16 Všich­ni v Iz­rae­li i v Ju­dovi ale Davi­da mi­lova­li, pro­tože v je­jich če­le táhl do boje i zpět. 17 Saul jednou Davi­dovi ře­kl: „Ta­dy je má starší dce­ra Me­rab, dám ti ji za ženu. Jen buď mým vo­jevůd­cem a veď Hos­po­di­novy boje.“ (Saul si to­tiž říkal: Ať ne­padne mou ru­kou, ale ru­kou Fi­lištínů.) 18 David na to Saulovi od­po­věděl: „Kdo jsem já a jaký mám původ – co je můj ot­cov­ský rod v Iz­rae­li, abych se měl stát královým zetěm?“ 19 Když pak přišel čas její svat­by s Davi­dem, pro­vdal Saul svou dce­ru Me­rab za Ad­ri­e­la Me­cho­latského. 20 Saulova dce­ra Míkal se ale do Davi­da za­mi­lova­la. Když to sdě­li­li Saulovi, lí­bi­lo se mu to. 21 Po­mys­lel si to­tiž: „Dám mu ji. Díky ní se chytí do pasti a padne ru­kou Filištínů.“ A tak Saul Davi­dovi ře­kl: „­Teď máš druhou možnost stát se mým zetěm.“ 22 Svým dvořanům přikázal: „Říkej­te po­tají Davi­dovi: Jen se podívej, král tě má rád a všich­ni jeho dvořané tě mi­lu­jí. Teď se můžeš stát královým zetěm.“ 23 A tak o tom Saulovi dvořané Davi­da přesvědčovali. David jim ale od­po­věděl: „Mys­lí­te, že je to ma­ličkost, stát se královým zetěm? Vž­dyť jsem jen bez­významný chudák.“ 24 Když dvořané Saulovi sdě­li­li, co David ře­kl, 25 Saul jim od­po­věděl: „­Po­věz­te Davi­dovi to­to: Král ne­chce žádné věno, jen stovku fi­lištín­ských předkožek jako po­mstu nad králov­ský­mi nepřáteli.“ (Saul to­tiž chtěl, aby David padl ru­kou Fi­lištínů.) 26 Dvořané to sdě­li­li Davi­dovi a jemu se lí­bi­lo, že by se mohl stát královým zetěm. Ještě než lhů­ta uplynu­la, 27 David vy­razil se svý­mi muži, po­bil dvě stě Fi­lištínů, při­ne­sl je­jich předkožky a odpočítal je před králem, aby se stal jeho zetěm. Saul mu tedy dal svou dce­ru Míkal za ženu. 28 Když si Saul uvědo­mil, že Hos­po­din je s Davi­dem a že ho jeho dce­ra Míkal mi­lu­je, 29 bál se Davi­da ještě více a stal se navž­dy Davi­dovým ne­pří­te­lem. 30 Fi­lištínští vlád­ci stále vy­ráže­li do bo­je. A kdyko­li vy­razi­li, David byl pokaždé úspěšnější než všich­ni Saulovi hodnostáři. Tak si David zís­kal slavnou po­věst.