Bible21 › Marek › 14

Marek

• 1
• 2
• 3
• 4
• 5
• 6
• 7
• 8
• 9
• 10
• 11
• 12
• 13
• 14
• 15
• 16

Poslední pomazání1 Bylo to dva dny před Ve­liko­no­ce­mi a Svátkem ne­kvašených chle­bů. Vrch­ní kněží se znal­ci Písma hleda­li způsob, jak by se ho lstí zmo­cni­li a za­bi­li ho. 2 Říka­li si to­tiž: „O svát­cích ne, aby mezi lid­mi ne­vy­puklo povstání.“ 3 Když pak byl Ježíš v Bet­a­nii a sto­loval v do­mě Ši­mo­na Malo­mo­cného, přiš­la že­na s alabastrovou nádobkou vel­mi drahé masti z pravého nar­du. A když tu nádobku roz­bi­la a vy­li­la na jeho hlavu, 4 něk­teří se roz­hořči­li: „K če­mu ta­ková ztrá­ta? 5 Ta mast se moh­la pro­dat aspoň za tři sta denárů! Moh­lo se to roz­dat chudým!“ A hu­bova­li ji. 6 Ježíš jim ale ře­kl: „Nech­te ji. Pro­č ji trápí­te? Uděla­la pro mě něco krásného. 7 Chudé tu bu­dete mít vž­dycky a můžete jim po­máhat, kdyko­li bu­dete chtít; mě ale vž­dycky mít ne­bu­dete. 8 Ona uděla­la, co moh­la. Pře­dem po­maza­la mé tělo k po­hřbu. 9 Amen, říkám vám, že kde­ko­li na ce­lém světě bude kázáno evange­li­um, bude se mlu­vit také o tom, co uděla­la ona, na její památku.“ 10 Je­den z Dvanácti – jmenoval se Ji­dáš Iška­ri­o­tský – teh­dy ode­šel k vrch­ním kněžím, aby jim ho zra­dil. 11 Když to us­lyše­li, za­ra­dova­li se a slí­bi­li, že mu dají peníze. Za­čal tedy hledat příleži­tost, jak by jim ho vy­dal. Poslední večeře12 Prvního dne svátku ne­kvašených chle­bů, kdy se obě­tuje ve­liko­noční beránek, se ho učedníci ze­pta­li: „Kam ti má­me jít připravit k jídlu ve­liko­nočního beránka?“ 13 Po­slal tedy dva ze svých učedníků a ře­kl jim: „Jdě­te do měs­ta. Tam vás po­tká muž ne­sou­cí džbán vo­dy. Jdě­te za ním. 14 Kam ve­jde, tam řekně­te hos­podáři: ‚­Mis­tr se ptá: Kde je místnost, v níž bych se svý­mi učedníky po­jedl beránka?‘ 15 On vám ukáže ve­likou horní místnost, pro­střenou a připra­venou. Tam nám připrav­te večeři.“ 16 Učedníci tedy ode­š­li, a když přiš­li do měs­ta, naš­li všech­no tak, jak jim ře­kl, a připravi­li beránka. 17 Večer pak přišel Ježíš se Dvanácti. 18 Když byli za sto­lem, Ježíš upro­střed jíd­la ře­kl: „A­men, říkám vám, že je­den z vás, kdo jí se mnou, mě zradí.“ 19 Zdrceni se je­den po druhém za­ča­li ptát: „Snad ne já?“ 20 „Je to je­den ze Dvanácti,“ ře­kl jim, „­ten, který se mnou namáčí ruku do mísy. 21 Syn člověka sice od­chází, jak je o něm psáno, ale běda to­mu, kdo Syna člověka zrazuje. Bylo by pro něj lepší, kdy­by se vůbec nenarodil.“ 22 Když jedli, vzal chléb, požeh­nal, lá­mal a dal jim ho se slovy: „Vez­mě­te, to je mé tělo.“ 23 Po­tom vzal ka­lich, vzdal díky, podal jim ho a pili z něj všich­ni. 24 Teh­dy jim ře­kl: „To je má krev nové smlou­vy, která se pro­lévá za mno­hé. 25 Amen, říkám vám, že už ne­oku­sím plod vinné révy až do dne, kdy ho budu pít nový v Božím království.“ 26 A když za­zpíva­li žalm, vy­š­li na Olivetskou ho­ru. Getsemane27 Teh­dy jim Ježíš ře­kl: „Všich­ni ode mě odpadnete. Je pře­ce psáno: ‚Bu­du bít pastýře a ovce se rozprchnou.‘ 28 Ale až vstanu z mrt­vých, pře­de­jdu vás do Galileje.“ 29 „I kdy­by všich­ni odpadli,“ pro­hlásil Petr, „já nikdy!“ 30 Ježíš mu od­po­věděl: „A­men, říkám ti, že ještě dnes v no­ci, dříve než dva­krát za­kokrhá ko­hout, mě třikrát zapřeš.“ 31 On se ale dušoval: „I kdybych měl s te­bou zemřít, nikdy tě nezapřu!“ A podobně mlu­vi­li i všich­ni ostatní. 32 Když pak přiš­li na místo zvané Get­se­mane, ře­kl svým učedníkům: „Po­saď­te se tu, než se pomodlím.“ 33 Vzal s se­bou Pet­ra, Ja­ku­ba a Jana a vtom na něj za­ča­la pa­dat hrůza a tíha. 34 Ře­kl jim: „Je mi úzko až k smrti. Zůstaň­te tu a bděte.“ 35 Kou­sek po­o­dešel, padl na zem a mod­lil se, aby ho, je-li to možné, ta ho­di­na mi­nu­la. 36 Teh­dy ře­kl: „Ab­ba, Otče, pro tebe je možné všech­no. Ode­jmi ode mě ten­to ka­lich! Ať se však ne­stane má vůle, ale tvá.“ 37 Když se pak vrá­til, zjistil, že spí. „Ši­mo­ne, ty spíš?“ ře­kl Pet­rovi. „Ne­mohl jsi bdít ani ho­di­nu? 38 Bdě­te a mod­lete se, abys­te ne­pod­leh­li pokušení. Duch je od­hod­laný, ale tělo malátné.“ 39 Znovu ode­šel a mod­lil se tý­miž slovy. 40 Když se vrá­til, zjistil, že zase spí. Víčka jim ztěžk­la únavou. Ne­vědě­li, co mu na to říci. 41 Když se pak vrá­til po­třetí, ře­kl jim: „Ještě pořád spí­te a odpočívá­te? Dost už! Po­hleď­te, přiš­la chvíle, kdy je Syn člověka vy­dáván do ru­kou hříšníků. 42 Vstávej­te, po­jď­me! Můj zrád­ce už je blízko.“ 43 Ještě to ani ne­doře­kl, když vtom přišel Ji­dáš, je­den ze Dvanácti, a s ním zástup s meči a ho­le­mi, po­slaný od vrch­ních kněží, znal­ců Písma a starších. 44 Jeho zrád­ce s nimi měl smlu­vené zna­mení: „Je to ten, kterého po­líbím. Chop­te se ho a veď­te ho opatrně.“ 45 Jakmi­le přišel, hned přistou­pil k ně­mu a po­lí­bil ho se slovy: „Rabbi!“ 46 V tu chví­li se na něj vrh­li a za­ja­li ho. 47 Je­den z těch, kdo stá­li ko­lem něj, vy­tasil meč, za­sáhl ve­leknězova sluhu a use­kl mu ucho. 48 Ježíš jim ře­kl: „Jsem snad zloči­nec, že jste se mě vy­pravi­li za­tknout s meči a ho­le­mi? 49 Když jsem s vá­mi denně býval v chrá­mu a učil, ne­zatkli jste mě. Ať se však na­plní Písma!“ 50 Teh­dy ho všich­ni opusti­li a utek­li. 51 Je­den mladík ho ale následoval ob­lečen jen ku­sem plát­na na ho­lém těle. Chy­ti­li ho, 52 ale on tam to plátno ne­chal a ute­kl na­hý. Před Veleradou53 Ježíše pak od­ve­dli k ve­leknězi, kde se seš­li všich­ni vrch­ní kněží i starší a znal­ci Písma. 54 Petr ho ale zpo­vzdálí následoval až dovni­tř na ve­leknězův dvůr. Tam si sedl mezi sluhy a ohříval se u ohně. 55 Vrch­ní kněží s ce­lou Ve­le­ra­dou pak pro­ti Ježíši hleda­li svě­de­ctví, aby ho moh­li od­sou­dit k smrti, ale nic nena­cháze­li. 56 Mno­zí sice pro­ti ně­mu křivě svědči­li, ale je­jich svě­de­ctví se ne­shodova­la. 57 Nějací li­dé pak vsta­li a křivě pro­ti ně­mu svědči­li: 58 „S­lyše­li jsme ho říci: ‚Z­bořím ten­to chrám udělaný ruka­ma a za tři dny po­stavím jiný, ne­u­dělaný rukama.‘“ 59 Ale ani tak se je­jich svě­de­ctví ne­shodova­la. 60 Nato se pře­de vše­mi po­stavil ve­lekněz a tázal se Ježíše: „Nic ne­od­po­víš na je­jich svědectví?“ 61 On ale mlčel a nic ne­od­po­vídal. Na­ko­nec se ho ve­lekněz ze­ptal: „Jsi Mesiáš, Syn Požehnaného?“ 62 „Jsem,“ ře­kl Ježíš. „A vy uvi­dí­te Syna člověka sedět po pravici Moci a při­cházet s ne­bes­ký­mi oblaky.“ 63 Teh­dy si ve­lekněz roz­tr­hl rou­cho a zvo­lal: „K če­mu ještě po­tře­buje­me svědky? 64 Slyše­li jste rouhání! Co o tom soudíte?“ A všich­ni roz­hod­li, že za­s­louží smrt. 65 Něk­teří po něm za­ča­li plivat. Za­ha­li­li mu tvář, bili ho pěst­mi a říka­li: „Prorokuj!“ A sluhové ho tlouk­li ho­le­mi. Neznám ho!66 Petr byl za­tím dole na dvoře. Přiš­la tam jed­na z ve­leknězových služek, 67 a když si všimla Pet­ra, jak se ohřívá, podíva­la se na něj a řek­la: „­Ty jsi byl také s tím Ježíšem z Nazaretu.“ 68 On to ale za­přel: „Ne­ro­zumím. Ne­vím, o čem mluvíš!“ Vy­šel ven před dvůr a vtom za­kokr­hal ko­hout. 69 Po­tom ho ta služka uvi­dě­la znovu a za­ča­la ří­kat ko­lem­sto­jícím: „Je to je­den z nich!“ 70 On to ale znovu zapíral. Po malé chví­li se ko­lem­sto­jící znovu ob­rá­ti­li na Pet­ra: „Urči­tě jsi je­den z nich. Vž­dyť jsi Galilejec!“ 71 Teh­dy se za­čal za­klínat a přísahat: „Člověka, o kterém mluví­te, neznám!“ 72 A vtom po­druhé za­kokr­hal ko­hout. Petr si vzpo­mněl na Ježíšova slova: „Než ko­hout dva­krát za­kokrhá, třikrát mě za­přeš“ a pro­pu­kl v pláč.