Bible21 › Marek › 5

Marek

• 1
• 2
• 3
• 4
• 5
• 6
• 7
• 8
• 9
• 10
• 11
• 12
• 13
• 14
• 15
• 16

Legie1 Teh­dy se přeplavi­li přes je­ze­ro do ge­ra­sen­ského kraje. 2 Jakmi­le vy­stou­pil z lo­di, ihned pro­ti ně­mu z hrobů vy­šel člověk po­se­dlý nečis­tým du­chem. 3 Byd­lel v hro­bech a nikdo ho už ne­mohl ani svázat řetězem. 4 Před­tím býval často spoután okovy a řetě­zy, ale on ty řetě­zy vž­dy roz­tr­hal a okovy roz­lá­mal, takže ho nikdo ne­mohl zkro­tit. 5 Pořád, ve dne i v no­ci, byl v hrobkách a na horách, křičel a tlou­kl se ka­mením. 6 Jakmi­le z dálky uvi­děl Ježíše, při­běhl a padl před ním na ko­le­na. 7 Hla­si­tě vy­kři­kl: „Co je ti do mě, Ježíši, Synu Nej­vyššího Bo­ha? Pro Boha tě za­přísahám, netrýzni mě!“ 8 (Ježíš mu to­tiž ře­kl: „Vyjdi z toho člověka, nečis­tý duchu!“) 9 „Jak se jmenuješ?“ ptal se ho Ježíš. „Mé jméno je Legie,“ od­po­věděl. „Je nás to­tiž hodně.“ 10 A ve­lice ho pro­sil, ať je ne­vy­hání z toho kraje. 11 Na ú­bočí hory se tam pás­lo ve­liké stádo pra­sat. 12 Dé­mo­ni ho pro­to pro­si­li: „Pu­sť nás do těch pra­sat, ať ve­jde­me do nich!“ 13 Ježíš jim to po­vo­lil, a tak ti nečis­tí du­chové vy­š­li a vstou­pi­li do pra­sat. Asi dvou­tisícové stádo se jich pak roz­běh­lo ze srá­zu do­lů do je­ze­ra, kde uto­nulo. 14 Pasáci teh­dy utek­li a roz­hlási­li to ve městě i na ven­kově. Li­dé se šli podívat, co se to stalo. 15 Když přiš­li k Ježíšovi a vi­dě­li to­ho, který býval po­se­dlý tou Legií, jak tam sedí ob­lečen a při zdravém ro­zu­mu, do­sta­li strach. 16 Jakmi­le jim oči­tí svěd­kové vy­líči­li, jak to bylo s tím po­se­dlým a s tě­mi pra­sa­ty, 17 za­ča­li ho pro­sit, ať opustí je­jich kraj. 18 Když pak na­stu­po­val na loď, žádal ho ten, který býval po­se­dlý, aby s ním mohl zůstat. 19 On mu to ale ne­dovo­lil. Ře­kl mu: „Jdi do­mů ke svým a vy­pravuj jim, jak ve­liké věci pro tebe udělal Pán a jak se nad te­bou slitoval.“ 20 Ode­šel tedy a za­čal v De­kapo­li roz­hlašovat, co všech­no pro něj Ježíš udělal. Všich­ni byli ohro­meni. Kdo se mě dotkl?21 Když se pak Ježíš přeplavil lodí zpátky na druhý břeh, sešel se k ně­mu u je­ze­ra ve­liký zástup. 22 Přišel k ně­mu je­den z před­sta­vených syna­go­gy jménem Jai­rus, a jakmi­le ho uvi­děl, padl mu k no­hám. 23 Snažně ho pro­sil: „­Mo­je dcerka umírá! Po­jď, vlož na ni ru­ce, ať je uz­dra­vená a může žít.“ 24 A tak šel s ním. Veliký zástup šel za ním a tlači­li se na něj. 25 Byla tam jed­na že­na, která už dvanáct let krváce­la. 26 Mno­ho vy­trpě­la od mno­ha lékařů, utra­ti­la všech­no, co mě­la, ale nic jí ne­po­moh­lo a bylo jí čím dál hůř. 27 Když us­lyše­la o Ježíši, pro­š­la k ně­mu davem ze­za­du a do­tkla se jeho rou­cha. 28 Řek­la si to­tiž: „Do­tknu-li se aspoň jeho rou­cha, budu uzdravena.“ 29 Její krvácení ihned přestalo a na těle po­cí­ti­la, že byla z toho trápení uz­dra­ve­na. 30 Ježíš v nit­ru ihned po­cí­til, že z něj vy­š­la moc. Otočil se v davu a ze­ptal se: „Kdo se do­tkl mého roucha?“ 31 Jeho učedníci mu řek­li: „Vi­díš, že se na tebe tlačí dav, a ptáš se: Kdo se mě dotkl?“ 32 On se ale roz­hlížel, aby vi­děl, kdo to udělal. 33 Když ta že­na po­zna­la, co se s ní stalo, přistou­pi­la, v po­svátné úctě před ním padla na ko­le­na a po­vědě­la mu ce­lou prav­du. 34 Ježíš jí od­po­věděl: „D­ce­ro, tvá ví­ra tě uz­dravi­la. Jdi v poko­ji a buď uz­dra­ve­na ze svého trápení.“ Talita kum35 Ještě to ani ne­doře­kl, když přiš­li po­s­lové z domu před­sta­veného syna­go­gy se slovy: „Tvá dce­ra umře­la. Pro­č ještě ob­těžovat mistra?“ 36 Ježíš ale je­jich slova ne­po­s­lou­chal. „Ne­boj se, jenom věř,“ ře­kl před­sta­vené­mu syna­go­gy. 37 Niko­mu ne­dovo­lil, aby ho do­pro­vázel, kro­mě Pet­ra, Ja­ku­ba a jeho bra­t­ra Ja­na. 38 Když přišel k domu před­sta­veného syna­go­gy a uvi­děl ve­liký roz­ruch, všech­ny plačící a hla­si­tě naří­kající, 39 vešel dovni­tř a ře­kl jim: „Pro­č ten roz­ruch a pláč? To dítě ne­u­mře­lo. Jen spí.“ 40 Oni se mu ale smáli. Když všech­ny vy­hnal, vzal otce a matku dítě­te i ty, kteří byli s ním, a vešel do místnosti, kde bylo dítě. 41 Vzal dívku za ruku a ře­kl jí: „Ta­li­tha kum,“ což se překládá: „Děvčátko, říkám ti, vstávej.“ 42 Ta dívka hned vsta­la a za­ča­la se pro­cházet. Bylo jí dvanáct let. Přítomných se zmo­cnil ne­smírný úžas, 43 ale on jim jasně přikázal, ať se o tom nikdo ne­do­zví. Ře­kl jim také, ať jí dají najíst.