Bible21 › Marek › 12

Marek

• 1
• 2
• 3
• 4
• 5
• 6
• 7
• 8
• 9
• 10
• 11
• 12
• 13
• 14
• 15
• 16

O zlých vinařích1 Teh­dy jim za­čal vy­právět podo­ben­ství: „Je­den člověk vy­sa­dil vi­nici, obeh­nal ji plo­tem, vy­kopal v ní lis a po­stavil věž. Pak ji pro­najal vi­nařům a vy­dal se na ces­tu. 2 Když na­stal čas vi­no­braní, po­slal k vi­nařům služebníka, aby od nich převzal díl z úro­dy vi­nice. 3 Ti se ho však chopi­li, ztlouk­li ho a po­sla­li pryč s prázdnou. 4 Po­slal k nim tedy ještě jiného služebníka. Toho po­rani­li na hlavě a zo­havi­li. 5 A tak po­slal ještě dalšího. Toho za­bi­li a stejně tak mno­ho jiných. Něk­teré tlouk­li a jiné za­bíje­li. 6 Na­ko­nec už mu zbýval jen je­diný – jeho mi­lovaný syn. Po­slal ho tedy k nim, ne­boť si říkal: ‚Před mým synem se zastydí.‘ 7 Vi­naři si ale řek­li: ‚To­hle je dě­dic. Po­jď­me ho za­bít, a dě­dictví bude naše!‘ 8 Chopi­li se ho, za­bi­li a vy­vlek­li ho z vi­nice ven. 9 Co tedy udělá pán vi­nice? Při­jde, ty vi­naře za­hu­bí a vi­nici dá jiným. 10 Nečet­li jste snad Písmo? ‚Kámen stavi­te­li za­vrženýstal se ka­menem úhelným. 11 Sám Hos­po­din to uči­ni­la v našich očích je to div.‘“ 12 Když po­chopi­li, že to podo­ben­ství ře­kl o nich, chtě­li ho za­tknout. Bá­li se ale zástu­pu, a tak ho ne­cha­li a ode­š­li. Čí je ten obraz?13 Po­tom k ně­mu po­sla­li něk­teré z fa­ri­zeů a he­ro­diánů, aby ho chy­ti­li za slovo. 14 Přiš­li a řek­li mu: „­Mis­tře, ví­me, že jsi prav­do­mluvný a na niko­ho ne­d­báš, ne­boť se ne­o­hlížíš na to, kdo je kdo, ale prav­divě učíš Boží cestě. Je správné dávat císaři daň, nebo ne? 15 Má­me pla­tit, nebo ne?“ On ale znal je­jich pokry­te­ctví, a tak jim ře­kl: „Pro­č mě pokouší­te? Při­nes­te mi denár, ať se podívám.“ 16 Když mu ho poda­li, ze­ptal se jich: „Čí je ten ob­raz a nápis?“ „Císařův,“ od­po­vědě­li. 17 „­Dej­te tedy císaři, co je císařovo, a Bo­hu, co je Boží,“ ře­kl jim Ježíš. Zůsta­li nad tím v úža­su. Bůh je Bohem živých18 Po­tom k ně­mu přiš­li sa­du­ceové (kteří tvrdí, že není žádné vzkříšení) a pta­li se ho: 19 „­Mis­tře, Mo­jžíš nám na­psal, že když ženatý muž zemře bez­dětný, má si jeho ženu vzít jeho bra­tr, aby své­mu brat­ru vzbu­dil po­tomka. 20 Bylo sedm bra­trů. První se oženil, zemřel a ne­zane­chal po­tomka. 21 Pak si ji vzal druhý, ale také zemřel a ne­zane­chal po­tomka. Stejně tak třetí. 22 Ani je­den z těch sed­mi ne­zane­chal po­tomka. Na­ko­nec pak zemře­la i ta že­na. 23 Až tedy při vzkříšení vstanou z mrt­vých, kdo z nich ji bude mít za manželku? Vž­dyť ji mělo všech sedm!“ 24 Ježíš jim od­po­věděl: „Nemýlí­te se pro­to, že ne­zná­te Písma ani Boží moc? 25 Až li­dé vstanou z mrt­vých, ne­bu­dou se ženit ani vdávat, ale bu­dou jako an­dělé v ne­bi. 26 A ohledně to­ho, že mrt­ví vstávají – copak jste nečet­li v Knize Mo­jžíšově, jak k ně­mu Bůh pro­mlu­vil z keře: ‚Já jsem Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův‘? 27 On pře­ce není Bo­hem mrt­vých, ale živých! Ve­lice se mýlíte.“ Největší přikázání28 Je­den ze znal­ců Písma slyšel je­jich roz­pravu a vi­děl, jak dobře jim od­po­věděl. Přistou­pil tedy a ze­ptal se ho: „K­teré přikázání je ze všech nejdůležitější?“ 29 Ježíš mu od­po­věděl: „Nejdůleži­tější je: ‚S­lyš, Iz­rae­li – Hos­po­din je náš Bůh, Hos­po­din je je­diný. 30 Pro­to mi­luj Hos­po­di­na, svého Bo­ha, ce­lým svým srd­cem, ce­lou svou duší, ce­lou svou mys­lí a ce­lou svou silou.‘ 31 Druhé je to­to: ‚­Mi­luj svého bližního jako sám sebe.‘ Žádné přikázání není důleži­tější než tato dvě.“ 32 Na to mu ten znalec Písma ře­kl: „­Mis­tře, to jsi oprav­du ře­kl dobře. Ano, Bůh je je­diný a není žádný kro­mě něj. 33 A mi­lovat ho ce­lým srd­cem, ce­lým ro­zu­mem a ze vší síly a mi­lovat svého bližního jako sám sebe – to je nade všech­ny zápaly a oběti.“ 34 Když Ježíš uvi­děl, jak moud­ře mu od­po­věděl, ře­kl mu: „Nejsi dale­ko od Božího království.“ A nikdo se ho už ne­od­važoval na nic ze­ptat. Syn, nebo Pán?35 Když po­tom Ježíš vy­učoval v chrá­mu, ze­ptal se: „Jak mo­hou znal­ci Písma ří­kat, že Mesiáš je Davi­dův syn? 36 Vž­dyť sám David ře­kl v Du­chu svatém: ‚Hospodin ře­kl mé­mu Pánu: Seď po mé pravici, než ti tvé ne­přá­te­lek no­hám položím.‘ 37 Sám David ho na­zývá Pánem – jak tedy může být Mesiáš jeho syn?“ A ve­liký zástup ho rád po­s­lou­chal. 38 Ve svém vy­učování říkal: „­Dej­te si po­zor na znal­ce Písma, kteří rá­di chodí ve slavnostních pláštích, ne­chají se zdravit na tržištích, 39 sedají na předních seda­dlech ve shro­mážděních a na čestných mís­tech při večeřích 40 a kteří vy­jídají vdov­ské domy pod zá­minkou dlouhých mod­li­teb. Ta­kové čeká nej­těžší trest!“ Dva haléřky41 Po­tom se po­sa­dil na­pro­ti pokladnici a díval se, jak do ní li­dé házejí peníze. A mno­ho bo­hatých tam háze­lo hodně. 42 Když pak přiš­la jed­na chudá vdova, ho­di­la tam dva haléřky (což je je­den čtvrťák). 43 Teh­dy svo­lal své učedníky a ře­kl jim: „A­men, říkám vám, že tato chudá vdova dala více než všich­ni, kdo háze­li peníze do pokladnice. 44 Všich­ni to­tiž dáva­li ze svého na­d­bytku, ale tato že­na dala ze svého ne­do­statku všech­no, co mě­la, ce­lé své živobytí.“