Bible21 › Marek › 10

Marek

• 1
• 2
• 3
• 4
• 5
• 6
• 7
• 8
• 9
• 10
• 11
• 12
• 13
• 14
• 15
• 16

Co Bůh spojil1 Po­tom vstal, ode­šel od­tud a přes kra­ji­nu za Jordánem přišel do jud­ské země. Tam se k ně­mu znovu sešly zástu­py a on je pod­le svého zvyku opět učil. 2 Teh­dy k ně­mu přiš­li fa­ri­ze­ové a pokouše­li ho otázkou: „S­mí muž za­pu­dit manželku?“ 3 „Co vám přikázal Mojžíš?“ ře­kl jim na to. 4 „­Mo­jžíš nám dovo­lil na­psat roz­lu­kový list a za­pu­dit ji,“ od­po­vědě­li. 5 „To přikázání vám na­psal kvů­li tvrdosti vaše­ho srdce,“ ře­kl jim na to Ježíš. 6 „Od počátku stvoření je ale Bůh ‚uči­nil jako muže a ženu‘. 7 ‚Pro­to člověk opustí svého otce i matku, přilne ke své manžel­ce 8 a ti dva bu­dou jedno tělo.‘ A tak už nejsou dva, ale jedno tělo. 9 Co Bůh spo­jil, ať člověk nerozděluje.“ 10 Doma se ho na to učedníci znovu vy­ptáva­li. 11 Od­po­věděl jim: „Kdoko­li za­pudí svou manželku a vez­me si ji­nou, cizo­loží pro­ti ní. 12 Také že­na, která opustí svého muže a vdá se za jiného, cizoloží.“ Kdo vejde do Království13 Teh­dy k ně­mu přináše­li malé dě­ti, aby se jich do­tkl, ale učedníci je okři­kova­li. 14 Když to Ježíš uvi­děl, roz­hořčil se a ře­kl jim: „Nech­te dě­ti při­cházet ke mně a ne­braň­te jim – vž­dyť právě ta­kovým patří Boží králov­ství! 15 Amen, říkám vám, že kdoko­li ne­při­jme Boží králov­ství jako dítě, nikdy do něj nevejde.“ 16 Po­tom je bral do náručí, vkládal na ně ruce a žeh­nal jim. 17 Když se znovu vy­dal na ces­tu, doběhl je je­den muž, pokle­kl před ním a ptal se ho: „Dob­rý mi­s­tře, co mám udělat, abych se stal dě­dicem věčného života?“ 18 „Pro­č mě na­zýváš dobrým?“ opáčil Ježíš. „Nikdo není dob­rý, jen je­diný – Bůh. 19 Přikázání znáš: ‚Ne­cizo­lož, ne­zabíjej, ne­kraď, ne­lži, ne­pod­váděj, cti svého otce i matku.‘“ 20 „Mistře,“ od­po­věděl, „to všech­no jsem do­držoval odmalička.“ 21 Ježíš se na něj za­díval, za­mi­loval si ho a ře­kl mu: „S­chází ti jen jedno – jdi, pro­dej všech­no, co máš, roz­dej to chudým, a bu­deš mít poklad v ne­bi. Po­jď a násle­duj mě.“ 22 Ta slova ho ale za­rmou­ti­la, a tak smutně ode­šel. Měl to­tiž mno­ho majetku. 23 Ježíš se ohlé­dl a ře­kl svým učedníkům: „Jak ne­s­na­dno ve­jdou do Božího králov­ství ti, kdo mají bohatství!“ 24 Učedníci byli z jeho slov ohro­meni. Ježíš jim tedy zopa­koval: „Synáč­kové, jak těžké je vejít do Božího králov­ství! 25 To spíše pro­jde vel­bloud uchem jeh­ly než bo­háč do Božího království.“ 26 V na­pro­stém ohro­mení se je­den druhého pta­li: „Kdo tedy může být spasen?“ 27 Ježíš se na ně podíval a ře­kl: „U li­dí je to ne­možné, ale ne u Bo­ha. U Boha je možné všechno.“ 28 „­Podívej se,“ ozval se Petr, „my jsme všech­no opusti­li a šli jsme za tebou.“ 29 Ježíš od­po­věděl: „A­men, říkám vám, že není nikdo, kdo by opustil dům nebo bra­t­ry nebo se­st­ry nebo otce nebo matku nebo dě­ti nebo pole kvů­li mně a kvů­li evange­liu 30 a ne­při­jal by nyní v tom­to ča­se stokrát to­lik do­mů a bra­trů a ses­ter a ma­tek a dětí a po­lí s pronásledováním a v na­d­cházejícím věku věčný život. 31 Mno­zí první pak bu­dou po­slední a po­slední první.“ Můžete pít můj kalich?32 Byli na cestě vzhů­ru do Je­ruzalé­ma. Ježíš šel na­před a oni ho ohro­meně a se stra­chem následova­li. Teh­dy vzal těch Dvanáct znovu k sobě a za­čal jim opa­kovat, co se mu má stát: 33 „Hle, blíží­me se k Je­ruzalé­mu. Tam bude Syn člověka vy­dán vrch­ním kněžím a znal­cům Písma. Od­soudí ho k smrti, vy­dají po­hanům, 34 bu­dou se mu vy­smívat, zbičují ho, po­plivou a za­bi­jí, ale třetího dne vstane z mrtvých.“ 35 Teh­dy k ně­mu přistou­pi­li Zeb­e­de­ovi synové Ja­kub a Jan se slovy: „­Mis­tře, pro­sí­me, abys nám splnil přání.“ 36 „Co pro vás mám udělat?“ ze­ptal se jich. 37 „Nech nás sedět ve své slávě – jedno­ho po tvé pravici a druhého po tvé levici.“ 38 „Ne­ví­te, o co prosíte,“ ře­kl jim na to Ježíš. „Můžete snad pít ka­lich, který pi­ji, a pod­stou­pit křest, který podstupuji?“ 39 „Můžeme,“ odvětili. Na to jim Ježíš ře­kl: „Ano, bu­dete pít ka­lich, který pi­ji, a pod­stoupí­te křest, který pod­stu­pu­ji. 40 Dát vám sedět po mé pravici nebo levici však není na mně. To místo patří těm, pro něž je připraveno.“ 41 A když to us­lyše­lo ostatních deset, roz­hořči­li se na Ja­ku­ba a Ja­na. 42 Ježíš je ale za­vo­lal k sobě a ře­kl jim: „Ví­te, že věhlasní vlád­cové národů nad nimi panují a je­jich ve­likáni nad nimi užívají moc. 43 Tak to ale mezi vá­mi ne­bu­de. Kdo by mezi vá­mi chtěl být ve­liký, ať je vaším služebníkem. 44 Kdo by mezi vá­mi chtěl být první, ať je ot­rokem všech. 45 Ani Syn člověka pře­ce ne­přišel, aby se mu slouži­lo, ale aby sloužil a aby dal svůj život jako výkupné za mnohé.“ Bartimeus46 Přiš­li do Je­ri­cha. Když pak se svý­mi učedníky a s ve­likým zástu­pem vy­cházel z Je­ri­cha, u ces­ty seděl slepý že­brák Barti­me­us, syn Ti­meův. 47 Jakmi­le us­lyšel, že je to Ježíš Na­za­retský, dal se do křiku: „Ježíši, Synu Davi­dův, smi­luj se nade mnou!“ 48 Mno­zí ho okři­kova­li, ať mlčí, ale on křičel tím více: „Synu Davi­dův, smi­luj se nade mnou!“ 49 Ježíš se za­stavil a ře­kl: „Zavo­lej­te ho.“ A tak toho slep­ce za­vo­la­li. „Vzchop se!“ říka­li mu. „Vstávej, vo­lá tě!“ 50 On od­ho­dil svůj plášť, zve­dl se a došel k Ježíšovi. 51 Ježíš se ho ze­ptal: „Co mám pro tebe udělat?“ „Rabboni, ať vidím!“ od­po­věděl slepec. 52 Ježíš mu ře­kl: „Jdi, tvá ví­ra tě uzdravila.“ A on hned pro­hlé­dl a následoval ho na cestě.