Bible21 › Jan › 11

Jan

• 1
• 2
• 3
• 4
• 5
• 6
• 7
• 8
• 9
• 10
• 11
• 12
• 13
• 14
• 15
• 16
• 17
• 18
• 19
• 20
• 21

Lazare, pojď ven!1 Nějaký Lazar z Bet­a­nie, měs­tečka Ma­rie a její se­st­ry Mar­ty, one­mo­cněl. 2 To byla ta Ma­rie, která po­maza­la Pá­na mastí a vy­tře­la mu nohy svý­mi vla­sy; její bra­tr Lazar byl ne­mo­cný. 3 Se­st­ry vzkázaly Ježíšovi: „Pane, ten, koho máš tak rád, je nemocný.“ 4 Když to Ježíš us­lyšel, ře­kl: „­Ta ne­moc není k smrti, ale k Boží slávě, aby skrze ni byl osla­ven Boží Syn.“ 5 Ježíš mi­loval Mar­tu i její sest­ru i Laza­ra. 6 Když us­lyšel, že Lazar one­mo­cněl, zůstal ještě dva dny tam, kde byl. 7 Po­tom ře­kl svým učedníkům: „Po­jď­me znovu do Judska.“ 8 „Rabbi,“ řek­li mu učedníci, „Ži­dé tě po­sledně chtě­li uka­menovat! Ty tam chceš jít znovu?“ 9 Ježíš od­po­věděl: „Nemá den dvanáct ho­din? Kdo chodí ve dne, ne­klopýtá, pro­tože vi­dí svět­lo to­ho­to svě­ta. 10 Kdo ale chodí v no­ci, klopýtá, pro­tože nemá světlo.“ 11 A po těch slovech do­dal: „Náš pří­tel Lazar usnul. Půjdu ho probudit.“ 12 „Spánek mu pro­spěje, Pane,“ řek­li mu na to učedníci. 13 Ježíš mlu­vil o jeho smrti, ale oni si mys­le­li, že mluví o obyčejném spánku. 14 Pro­to jim Ježíš ře­kl jasně: „Lazar zemřel. 15 A kvů­li vám jsem rád, že jsem tam ne­byl, abys­te uvěři­li. Ale po­jď­me k němu.“ 16 To­máš zvaný Dvo­jče teh­dy ostatním učedníkům ře­kl: „Po­jď­me také, ať zemře­me s ním.“ 17 Ježíš do­razil čtyři dny po Laza­rově po­hřbu. 18 Bet­a­nie byla blízko Je­ruzalé­ma, asi patnáct honů, 19 a mno­zí Ži­dé přiš­li Mar­tu a Ma­rii utěšit ve smutku nad je­jich bra­t­rem. 20 Jakmi­le Mar­ta us­lyše­la, že při­chází Ježíš, vy­š­la mu na­pro­ti, ale Ma­rie zůsta­la do­ma. 21 „Pane, kdybys tu byl, můj bra­tr by nezemřel!“ řek­la mu Mar­ta. 22 „I teď ale vím, že o coko­li Boha požádáš, to ti Bůh dá.“ 23 „Tvůj bra­tr vstane,“ ře­kl jí Ježíš. 24 „Vím, že vstane – při vzkříšení v po­slední den,“ od­po­vědě­la Mar­ta. 25 „Já jsem vzkříšení i život,“ ře­kl jí Ježíš. „Kdo věří ve mě, i kdy­by zemřel, bude žít. 26 A každý, kdo ži­je a věří ve mě, ne­zemře navěky. Věříš tomu?“ 27 „Ano, Pane,“ od­po­vědě­la. „Já jsem uvěři­la, že ty jsi Mesiáš, Boží Syn, který má při­jít na svět.“ 28 A když to řek­la, ode­š­la a tajně za­vo­la­la svou sest­ru Ma­rii: „­Mis­tr je tu a vo­lá tě.“ 29 Ta, jakmi­le to us­lyše­la, rych­le vsta­la a šla k ně­mu. 30 (Ježíš ještě ne­přišel do ves­nice, ale byl na tom místě, kam mu vy­š­la na­pro­ti Mar­ta.) 31 Ži­dé, kteří byli s Ma­ri­í v do­mě a utěšova­li ji, uvi­dě­li, že rych­le vsta­la a šla ven, a tak se k ní při­da­li. Mys­le­li si: „Jde pla­kat k hrobu.“ 32 Jakmi­le Ma­rie přiš­la na místo, kde byl Ježíš, a spatři­la ho, padla mu k no­hám se slovy: „Pane, kdybys tu byl, můj bra­tr by nezemřel.“ 33 Ježíš uvi­děl, jak pláče a jak pláčou Ži­dé, kteří přiš­li s ní. Hlu­bo­ce po­hnut v du­chu a roz­rušen 34 se ze­ptal: „Kam jste ho položili?“ „Pojď se podívat, Pane,“ řek­li mu. 35 Ježíš se roz­pla­kal. 36 „­Podívej­te, jak ho měl rád!“ řek­li Ži­dé. 37 Něk­teří ale namít­li: „Když otevřel oči slepého, ne­mohl se po­sta­rat, aby tenhle člověk nezemřel?“ 38 V hlu­bokém roz­rušení přišel Ježíš až k hro­bu. Byla to jes­kyně za­valená ka­menem. 39 „Od­val­te ten kámen,“ ře­kl Ježíš. „Pane, už zapáchá,“ namít­la Mar­ta, sest­ra mrt­vého. „Vž­dyť je v hrobě čtvr­tý den!“ 40 „Neře­kl jsem ti, že když bu­deš věřit, uvi­díš Boží slávu?“ od­po­věděl jí Ježíš. 41 Když pak od­strani­li ká­men od hro­bu, Ježíš po­zve­dl oči a ře­kl: „O­tče, dě­ku­ji ti, že jsi mě vy­s­lyšel. 42 Já vím, že mě vž­dycky slyšíš, ale říkám to kvů­li zástu­pu, který sto­jí ko­lem, aby uvěři­li, že jsi mě poslal.“ 43 Jakmi­le to doře­kl, zvo­lal mo­cným hla­sem: „Laza­re, po­jď ven!“ 44 A ten, který zemřel, vy­šel ven. Ruce i nohy měl svázané plát­ny a tvář měl ovi­nutou rouškou. „Rozvažte ho a nech­te ho jít,“ ře­kl jim Ježíš. Je lepší, aby zemřel45 Mno­zí z těch Ži­dů, kteří přiš­li k Ma­rii a vi­dě­li, co Ježíš udělal, v něj teh­dy uvěři­li. 46 Něk­teří však ode­š­li k fa­ri­zeům a po­vědě­li jim, co Ježíš udělal. 47 Vrch­ní kněží a fa­ri­ze­ové shro­máž­di­li Ve­le­ra­du. „Co bu­de­me dělat?“ říka­li. „­Ten člověk dělá spoustu zá­zraků! 48 Když ho ne­chá­me, všich­ni v něj uvěří! Při­jdou Ří­mané a připraví nás o toto po­svátné místo i o národ!“ 49 Je­den z nich, Kaifáš, který byl toho roku ve­leknězem, jim ře­kl: „Vy nic ne­ví­te! 50 Ne­chápete, že je pro nás lepší, aby je­den člověk zemřel za lid, než aby ce­lý ten­to národ za­hynul?! 51 (To však neře­kl sám od se­be, ale pro­tože byl toho roku ve­leknězem, pro­ro­koval, že Ježíš má zemřít za ten­to národ. 52 A nejen za ten­to národ, ale také aby shro­máž­dil roz­ptýlené Boží dě­ti v jedno.) 53 Od toho dne tedy byli roz­hodnu­ti, že ho za­bi­jí. 54 Ježíš pro­to už ne­cho­dil mezi Ži­dy veřejně, ale ode­šel od­tud do kraje po­blíž pouště, do měs­ta jménem Efraim, a tam po­býval s učedníky. 55 Blíži­ly se ži­dov­ské Ve­liko­no­ce. Mno­zí z toho kraje putova­li na Ve­liko­no­ce vzhů­ru do Je­ruzalé­ma, aby se očisti­li. 56 Hleda­li tam Ježíše, a když stá­li v chrá­mu, po­vída­li si mezi se­bou: „Co mys­lí­te? Že by ne­přišel na svátek?“ 57 Vrch­ní kněží a fa­ri­ze­ové však vy­da­li nařízení, že pokud se někdo do­zví, kde je, mu­sí to ozná­mit, aby ho moh­li za­tknout.