Bible21 › Jan › 6

Jan

• 1
• 2
• 3
• 4
• 5
• 6
• 7
• 8
• 9
• 10
• 11
• 12
• 13
• 14
• 15
• 16
• 17
• 18
• 19
• 20
• 21

Pět chlebů a dvě ryby1 Ježíš po­tom ode­šel za Ga­li­lej­ské (ne­bo­li Ti­be­ri­a­d­ské) je­ze­ro 2 a šel za ním ve­liký zástup, pro­tože vi­dě­li zá­zra­ky, které ko­nal na ne­mo­cných. 3 Ježíš vy­stou­pil na horu a po­sa­dil se tam se svý­mi učedníky. 4 Blíži­ly se ži­dov­ské svátky Ve­liko­noc. 5 Ježíš po­zve­dl oči, a když uvi­děl, že za ním jde ta­kový zástup, ze­ptal se Fi­lipa: „Kde na­koupí­me chle­by, aby se ti li­dé najedli?“ 6 (To ovšem ře­kl, aby ho vy­zkoušel, ne­boť sám věděl, co má udělat.) 7 Fi­lip mu od­po­věděl: „Ne­stači­lo by nám chle­ba ani za dvě stě denárů, aby se na každého do­stalo aspoň trochu!“ 8 Je­den z jeho učedníků, On­dřej, bra­tr Ši­mo­na Pet­ra, mu ře­kl: 9 „Je tu je­den chlapec, který má pět ječných chle­bů a dvě rybky. Ale co je to pro to­lik lidí?“ 10 Ježíš však ře­kl: „Zařiď­te, ať se li­dé posadí.“ Na tom místě bylo hodně trávy, a tak se po­sa­di­li v poč­tu asi pě­ti tisíc mužů. 11 Ježíš vzal ty chle­by, vzdal díky a roz­dával sedícím; také ryb roz­dal, ko­lik jen chtě­li. 12 Když se na­sy­ti­li, ře­kl svým učedníkům: „Po­sbírej­te zbylé nalá­mané kous­ky, ať se nic neztratí.“ 13 Se­bra­li je tedy a na­plni­li dvanáct košů kous­ky z těch pě­ti ječných chle­bů, které zbyly po těch, kdo jedli. To jsem já!14 Když li­dé vi­dě­li, jaký zá­zrak udělal, říka­li: „Je to oprav­du ten Pro­rok, který měl při­jít na svět!“ 15 Ježíš po­znal, že se chys­tají při­jít a vzít ho, aby ho uděla­li králem, a tak se o sa­mo­tě vrá­til na ho­ru. 16 Večer jeho učedníci seš­li do­lů k je­ze­ru, 17 na­stou­pi­li na loď a plavi­li se na druhý břeh do Kafarnaum. Ačko­li se už setmělo, Ježíš k nim ne­přišel. 18 Je­ze­ro se za­čalo vzdou­vat silným větrem. 19 Když odplu­li asi pět­a­dvacet nebo třicet honů, spatři­li Ježíše, jak kráčí po hla­dině a blíží se k lo­di. Vy­děsi­li se, 20 ale on jim ře­kl: „To jsem já, ne­boj­te se!“ 21 Teh­dy ho ochotně vza­li na loď, a ta se hned ocit­la u bře­hu, k ně­muž plu­li. Chléb života22 Druhého dne si zástup, který zůstal na pro­tějším bře­hu je­ze­ra, uvědo­mil, že tam byla jen je­diná loďka a že Ježíš na ni nena­stou­pil se svý­mi učedníky, ale ti odplu­li sa­mi. 23 (Od Ti­be­ri­a­dy ovšem připluly jiné loďky blízko k tomu mís­tu, kde jedli chléb, když Pán vzdal díky.) 24 Když tedy zástup uvi­děl, že tam Ježíš ani jeho učedníci nejsou, na­stou­pi­li i oni do loděk a při­je­li do Kafarnaum, kde hleda­li Ježíše. 25 Když ho pak naš­li na druhém bře­hu je­ze­ra, pta­li se ho: „Rab­bi, kdy ses sem dostal?“ 26 Ježíš jim od­po­věděl: „A­men, amen, říkám vám: Ne­hledá­te mě pro­to, že jste vi­dě­li zá­zra­ky, ale že jste jedli ty chle­by a byli jste na­sy­ceni. 27 Ne­u­si­lu­j­te o po­míjející pokrm, ale o pokrm, který zůstává k věčné­mu živo­tu, který vám dá Syn člověka. Na něj to­tiž Bůh Otec vtiskl svou pečeť.“ 28 „Co má­me dělat, abychom ko­na­li Boží skutky?“ ze­pta­li se ho. 29 Ježíš jim od­po­věděl: „To­to je ten Boží sku­tek – abys­te věři­li v to­ho, kterého on poslal.“ 30 „Jaký zá­zrak uděláš, abychom ho vi­dě­li a uvěři­li ti?“ ze­pta­li se ho. „Co děláš? 31 Naši ot­cové jedli na pouš­ti manu, jak je psáno: ‚Dal jim jíst chléb z nebe.‘“ 32 Ježíš jim od­po­věděl: „A­men, amen, říkám vám: Ten chléb z nebe vám ne­dal Mo­jžíš. Můj Otec vám dává ten pravý chléb z ne­be. 33 Boží chléb je ten, který se­stu­puje z nebe a dává život světu.“ 34 „Pane, dávej nám ten chléb vždycky,“ řek­li mu. 35 Ježíš jim od­po­věděl: „Já jsem chléb živo­ta. Kdo při­chází ke mně, ne­bu­de nikdy hla­dovět; kdo věří ve mě, ne­bu­de nikdy žíznit. 36 Ale jak jsem vám ře­kl: I když jste mě vi­dě­li, ne­věří­te. 37 Všich­ni, které mi Otec dává, při­jdou ke mně; a to­ho, kdo ke mně při­chází, jis­tě ne­vy­ženu ven. 38 Se­stou­pil jsem z ne­be, ne abych ko­nal svou vů­li, ale vů­li To­ho, který mě po­slal. 39 A toto je vůle To­ho, který mě po­slal – abych niko­ho z těch, které mi dal, ne­ztra­til, ale vzkřísil je v po­slední den. 40 Ne­boť toto je vůle mého Ot­ce, který mě po­slal – aby každý, kdo vi­dí Syna a věří v něho, měl věčný život. A já ho vzkřísím v po­slední den.“ 41 Ži­dé pak na něj re­pta­li, že ře­kl: „Já jsem ten chléb, který se­stou­pil z nebe.“ 42 Říka­li: „Není to snad ten Ježíš, syn Josefův? Jeho otce i matku zná­me; jak tedy může ří­kat: ‚Se­stou­pil jsem z nebe‘?“ 43 „Přestaň­te spo­lu reptat!“ od­po­věděl jim Ježíš. 44 „Nikdo ke mně nemůže při­jít, pokud ho ne­při­táh­ne můj Otec, který mě po­slal; já ho pak vzkřísím v po­slední den. 45 V Pro­ro­cích je psáno: ‚A bu­dou všich­ni vy­učeni od Boha.‘ Každý, kdo slyší Otce a učí se od něj, při­chází ke mně. 46 Ne že by někdo vi­děl Ot­ce; je­diný, kdo vi­děl Ot­ce, je ten, který je od Bo­ha. 47 Amen, amen, říkám vám: Kdo věří, má věčný život. 48 Já jsem chléb živo­ta. 49 Vaši ot­cové jedli na pouš­ti manu, a zemře­li. 50 Toto je ten chléb se­stu­pující z ne­be, aby ten, kdo z něj jí, ne­zemřel. 51 Já jsem ten živý chléb, který se­stou­pil z ne­be. Kdoko­li by ten chléb jedl, bude žít navěky. Chléb, který dám já, je mé tělo, které dám za život světa.“ 52 Ži­dé se mezi se­bou za­ča­li hádat: „Jak nám tenhle může dát jíst své tělo?“ 53 Ježíš jim ale ře­kl: „A­men, amen, říkám vám: Ne­bu­dete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nemá­te v sobě život. 54 Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má věčný život a já ho vzkřísím v po­slední den. 55 Mé tělo je oprav­du pokrm a má krev je oprav­du nápoj. 56 Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm. 57 Jako mě po­slal živý Otec a já ži­ji skrze Ot­ce, tak ten, kdo jí mne, bude žít skrze mě. 58 Toto je ten chléb, který se­stou­pil z ne­be. Ne jako když ot­cové jedli manu, a zemře­li. Kdo jí ten­to chléb, bude žít navěky.“ 59 Toto vše ře­kl, když učil v syna­go­ze v Kafarnaum. Těžká slova60 Mno­zí z jeho učedníků, kteří to slyše­li, si teh­dy řek­li: „To jsou těžká slova. Kdo to může poslouchat?“ 61 Ježíš v nit­ru po­znal, že jeho učedníci kvů­li tomu re­ptají, a tak jim ře­kl: „To­hle vás uráží? 62 A co kdybys­te vi­dě­li Syna člověka vy­stu­po­vat tam, kde byl dříve? 63 Duch je ten, kdo dává život; tělo ne­dokáže nic. Slova, která vám mluvím, jsou Duch a jsou život. 64 Něk­teří z vás ale nevěří.“ (Ježíš to­tiž od počátku věděl, kteří ne­věři­li a kdo ho zradí.) 65 Po­tom do­dal: „Pro­to jsem vám ře­kl, že ke mně nikdo nemůže při­jít, není-li mu to dáno od Otce.“ 66 Mno­zí z jeho učedníků kvů­li tomu ode­š­li a už s ním ne­ch­tě­li nic mít. 67 „Chcete ode­jít i vy?“ ze­ptal se Ježíš teh­dy svých Dvanácti. 68 „Pane, ke komu bychom šli?“ od­po­věděl mu Ši­mon Petr. „­Ty máš slova věčného živo­ta 69 a my jsme uvěři­li a po­zna­li, že ty jsi ten Svatý Boží!“ 70 „Vyvo­lil jsem si vás dvanáct,“ ře­kl jim na to Ježíš; „je­den z vás je ale ďábel.“ 71 A to ře­kl o Ji­dáši, synu Ši­mo­na Iška­ri­o­tského. Ten ho měl zra­dit, ačko­li byl jedním z Dvanácti.