Bible21 › Jan › 12

Jan

• 1
• 2
• 3
• 4
• 5
• 6
• 7
• 8
• 9
• 10
• 11
• 12
• 13
• 14
• 15
• 16
• 17
• 18
• 19
• 20
• 21

Poslední pomazání1 Šest dní před Ve­liko­no­ce­mi přišel Ježíš do Bet­a­nie, kde byd­lel Lazar, kterého Ježíš vzkřísil z mrt­vých. 2 Tam mu připravi­li večeři. Mar­ta je ob­s­luhova­la a Lazar byl jedním z těch, kdo s ním sto­lova­li. 3 Ma­rie teh­dy vza­la lib­ru vel­mi drahé masti z pravého nar­du, po­maza­la Ježíšovy nohy a vy­tře­la je svý­mi vla­sy. Dům se na­plnil vůní té masti. 4 Je­den z jeho učedníků, Ji­dáš Iška­ri­o­tský, který ho měl zra­dit, ře­kl: 5 „Pro­č se ta mast ne­pro­da­la za tři sta denárů? Moh­lo se to roz­dat chudým!“ 6 To však neře­kl pro­to, že by měl sta­rost o chudé, ale že byl zloděj. Měl to­tiž na sta­rosti spo­lečnou pokladnu a z to­ho, co se do ní dávalo, si bral pro se­be. 7 Ježíš od­po­věděl: „Nech ji, tu mast schováva­la pro den mého po­hřbu. 8 Chudé tu bu­dete mít vž­dycky, ale mě vž­dycky mít nebudete.“ 9 Ve­liké množství Ži­dů se do­zvědělo, že Ježíš je tam, a tak přiš­li – nejen kvů­li ně­mu, ale také aby vi­dě­li Laza­ra, kterého vzkřísil z mrt­vých. 10 Vrch­ní kněží se pro­to roz­hod­li za­bít i Laza­ra. 11 Mno­zí Ži­dé to­tiž kvů­li ně­mu od­cháze­li a uvěři­li v Ježíše. Král na oslíku12 Na­zítří onen ve­liký zástup li­dí, kteří přiš­li na svátky, us­lyšel, že Ježíš při­chází do Je­ruzalé­ma. 13 Vza­li pal­mové větve, vy­š­li mu na­pro­ti a volali: „Hosana!“ „Požehnaný, jenž při­chází v Hos­po­di­nově jménu!“ „Ať ži­je král Izraele!“ 14 Ježíš nale­zl os­látko a vse­dl na ně, jak je psáno: 15 „Ne­boj se, Dce­ro sionská! Hle, tvůj král při­cházísedící na oslátku.“ 16 Jeho učedníci tomu nejdříve ne­ro­zumě­li, ale když byl Ježíš osla­ven, teh­dy si vzpo­mně­li, že to o něm bylo psáno a že se to na něm vy­plni­lo. 17 Zástup, který byl s ním, vy­dával svě­de­ctví, že za­vo­lal Laza­ra z hro­bu a vzkřísil ho z mrt­vých. 18 Když slyše­li, že udělal ten zá­zrak, vy­š­li mu li­dé na­pro­ti v ce­lých zástu­pech. 19 Fa­ri­ze­ové teh­dy jedni druhým říka­li: „Vi­dí­te? Nic ne­z­můžete! Ce­lý svět jde za ním!“ Zrno pšenice20 Něk­teří z těch, kdo se přiš­li o tom svátku mod­lit, byli Ře­kové. 21 Přiš­li za Fi­lipem, který byl z ga­li­lej­ské Betsai­dy, a pro­si­li ho: „Pane, chtě­li bychom vi­dět Ježíše.“ 22 Fi­lip o tom šel říci On­dře­jovi a spo­lečně to pak řek­li Ježíšovi. 23 Ježíš jim od­po­věděl: „Přiš­la chvíle, kdy má být Syn člověka osla­ven. 24 Amen, amen, říkám vám: Pokud zrno pšenice ne­padne do země a ne­zemře, zůstane sa­mo. Pokud však zemře, při­ne­se hojnou úro­du. 25 Kdo lpí na svém živo­tě, ten jej ztratí. Kdo na svém živo­tě v tom­to světě nelpí, uchrání jej k věčné­mu živo­tu. 26 Kdo mi chce sloužit, ať mě násle­duje; tam, kde jsem já, bude i můj služebník. Kdoko­li mi slouží, toho Otec po­ctí. 27 Jsem teď sevřen úzkostí a co mám říci? ‚O­tče, vy­svo­boď mě z této chvíle‘? Ale pro­to jsem přišel, pro tuto chví­li. 28 Otče, oslav své jméno!“ Tehdy z nebe za­zněl hlas: „O­slavil jsem a ještě oslavím.“ 29 Zástup, který tam stál a slyšel to, ře­kl: „Zahřmělo.“ Něk­teří ale říka­li: „Mlu­vil k ně­mu anděl.“ 30 Ježíš na to od­po­věděl: „­Ten hlas ne­za­zněl kvů­li mně, ale kvů­li vám. 31 Nyní se koná soud nad tím­to svě­tem, nyní bude vlád­ce to­ho­to svě­ta vy­vržen ven. 32 A já, až budu vy­z­dvižen od země, po­táhnu všech­ny k sobě.“ 33 (Tě­mi­to slovy na­značil, ja­kou smr­tí má zemřít.) 34 Zástup mu od­po­věděl: „My jsme slyše­li ze Záko­na, že Mesiáš tu zůstane navěky. Pro­č tedy říkáš, že Syn člověka mu­sí být vy­z­dvižen? Kdo je ten Syn člověka?“ 35 Ježíš jim ře­kl: „Ještě na kra­tičko je svět­lo s vá­mi. Choď­te, dokud má­te svět­lo, ať vás ne­zachvátí tma. Kdo to­tiž chodí ve tmě, ne­ví, kam jde. 36 Dokud má­te svět­lo, věř­te ve svět­lo, abys­te byli syny světla.“ Když to Ježíš po­věděl, ode­šel a skryl se před ni­mi. Kdo uvěřil naší zprávě?37 Ačko­li před nimi udělal to­lik zá­zraků, pře­ce v něj ne­u­věři­li. 38 Tak se na­plni­lo slovo pro­roka Izaiáše: „Kdo, Hos­po­di­ne, uvěřil naší zprávě? Komu se Hos­po­di­nova paže zjevila?“ 39 Pro­to ne­moh­li věřit, ne­boť Iza­iáš ještě ře­kl: 40 „O­s­lepil je­jich oči a zatvr­dil je­jich srdce, aby oči­ma ne­u­vi­dě­li a srd­cem ne­po­chopi­lia ne­ob­rá­ti­li se, abych je ne­mohl uzdravit.“ 41 To ře­kl Iza­iáš, když za­hlé­dl jeho slávu a mlu­vil o něm. 42 Přesto však v něho uvěři­li i mno­zí z hodnostářů, ale kvů­li fa­ri­zeům ho ne­vy­znáva­li, aby ne­by­li vy­ob­cováni ze syna­go­gy. 43 Mi­lova­li to­tiž lid­s­kou slávu více než slávu Boží. 44 Ježíš vo­lal: „Kdo věří ve mne, věří ne ve mne, ale v To­ho, který mě po­slal. 45 Kdo vi­dí mě, vi­dí To­ho, který mě po­slal. 46 Já, svět­lo, jsem přišel na svět, aby žádný, kdo ve mne věří, ne­zůstal ve tmě. 47 Slyší-li někdo má slova a ne­plní je, já ho ne­soudím; ne­přišel jsem to­tiž, abych sou­dil svět, ale abych svět spa­sil. 48 Kdo mě odmítá a ne­při­jímá moje slova, má, kdo by ho sou­dil. V po­slední den jej bude sou­dit slovo, které jsem mlu­vil. 49 Ne­mlu­vil jsem to­tiž sám od se­be, ale Otec, který mě po­slal, ten mi dal přikázání, co mám ří­kat a co mlu­vit. 50 A vím, že jeho přikázání je věčný život. Co mluvím, tedy mluvím tak, jak mi ře­kl Otec.“