Bible21 › Jan › 10

Jan

• 1
• 2
• 3
• 4
• 5
• 6
• 7
• 8
• 9
• 10
• 11
• 12
• 13
• 14
• 15
• 16
• 17
• 18
• 19
• 20
• 21

Dobrý pastýř1 „A­men, amen, říkám vám: Kdo ne­vchází do ovčin­ce dveř­mi, ale vniká ji­nu­dy, je zloděj a lu­pič, 2 kdo ale vchází dveř­mi, to je pastýř ov­cí 3 a tomu vrátný ot­vírá. Ovce slyší jeho hlas a on své ovce vo­lá jménem a vy­vádí je. 4 Když je všech­ny vy­pustí, jde před nimi a ovce jdou za ním, ne­boť znají jeho hlas. 5 Za cizím nikdy ne­půjdou, ale utečou od něj, ne­boť ne­znají hlas cizích.“ 6 Ježíš jim to ře­kl ob­razně, ale oni ne­po­chopi­li, co jim tím chtěl říci. 7 Ježíš k nim tedy znovu pro­mlu­vil: „A­men, amen, říkám vám: Já jsem dveře ov­cí. 8 Všich­ni, ko­lik jich přišlo pře­de mnou, jsou zlodě­ji a lu­piči, ale ovce je ne­po­s­lechly. 9 Já jsem dveře. Kdoko­li ve­jde skrze mne, bude spa­sen a bude vcházet i vy­cházet a nalez­ne pas­tvu. 10 Zloděj při­chází, jen aby kra­dl, za­bíjel a ničil; já jsem přišel, aby měly život – život v plnosti. 11 Já jsem dob­rý pastýř. Dob­rý pastýř za ovce pokládá svůj život. 12 Ná­deník ale není pastýř a ovce mu ne­pa­tří; když vi­dí při­cházet vlka, opouští ovce a utíká. Když se pak vlk vrhá na ovce a roz­hání je, 13 ná­deník utíká, pro­tože je ná­deník a na ov­cích mu ne­záleží. 14 Já jsem dob­rý pastýř. Znám své ovce a mé ovce znají mě, 15 jako mě zná Otec a já znám Ot­ce; a pokládám svůj život za ov­ce. 16 Mám však i jiné ov­ce, které nejsou z to­ho­to ovčin­ce. I ty mu­sím přivést. Us­lyší můj hlas, a teh­dy bude jedno stádo a je­den pastýř. 17 Otec mě mi­lu­je, pro­tože pokládám svůj život, abych ho zase při­jal. 18 Nikdo mi ho ne­be­re, sám ho pokládám. Mám moc ho po­ložit a mám moc ho zase při­jmout. Ta­kový příkaz jsem při­jal od svého Otce.“ 19 Kvů­li těm slovům se mezi Ži­dy strh­la hádka. 20 Mno­zí z nich říka­li: „Je po­se­dlý dé­mo­nem a blázní! Co ho posloucháte?“ 21 Jiní říka­li: „Po­se­dlý člověk takhle ne­mluví. Může snad dé­mon ot­vírat oči slepým?“ Jsme jedno22 Přiš­la zima a v Je­ruzalémě se ko­nal svá­tek Za­svěcení chrá­mu. 23 Ježíš se pro­cházel v chrámě, v Šalo­mou­nově slou­poví. 24 Tam ho ob­stou­pi­li Ži­dé se slovy: „Jak dlouho nás bu­deš na­pínat? Jest­li jsi Mesiáš, řekni nám to jasně.“ 25 „Ře­kl jsem vám to, a nevěříte,“ od­po­věděl jim Ježíš. „Skutky, které dělám ve jménu svého Ot­ce, o mně vy­dávají svě­de­ctví. 26 Vy ale ne­věří­te, pro­tože nejste z mých ov­cí. 27 Mé ovce slyší můj hlas a já je znám a násle­dují mě. 28 Já jim dávám věčný život a ne­za­hynou navěky a z mé ruky je nikdo ne­vy­rve. 29 Můj Otec, který mi je dal, je větší nade všech­ny a nikdo je nemůže vy­rvat z ruky mého Ot­ce. 30 Já a Otec jsme jedno.“ 31 Ži­dé tedy znovu vza­li ka­mení, aby ho uka­menova­li. 32 Ježíš jim ře­kl: „Ukázal jsem vám mno­ho dob­rých skutků od Ot­ce. Za který z nich mě chcete kamenovat?“ 33 „Ne­chce­me tě ka­menovat za dob­rý sku­tek, ale za rouhání,“ od­po­vědě­li mu Ži­dé. „Jsi člověk, a děláš ze sebe Boha!“ 34 Ježíš od­vě­til: „Není ve vašem Zákoně psáno: ‚Ře­kl jsem: Jste bo­hové‘? 35 Jest­liže ty, kteří do­sta­li Boží slovo, na­zval bohy – a Písmo nemůže být zrušeno – 36 pro­č mě, kterého Otec po­svě­til a po­slal na svět, obviňujete z rouhání, když jsem ře­kl: ‚Jsem Boží Syn‘? 37 Ne­dělám-li skutky svého Ot­ce, ne­věř­te mi. 38 Pokud je však dělám, i kdybys­te ne­věři­li mně, věř­te těm skutkům, abys­te po­zna­li a vědě­li, že Otec je ve mně a já v něm.“ 39 Chtě­li ho tedy opět za­tknout, ale uni­kl jim z ru­kou. 40 Vrá­til se zpátky za Jordán, na místo, kde dříve kř­til Jan, a zůstal tam. 41 Při­cháze­lo tam za ním mno­ho li­dí. Říka­li: „Jan sice ne­u­dělal žádný zá­zrak, ale všech­no, co ře­kl o to­mhle muži, byla pravda.“ 42 A mno­zí tam v něho uvěři­li.