Bible21 › Jan › 8

Jan

• 1
• 2
• 3
• 4
• 5
• 6
• 7
• 8
• 9
• 10
• 11
• 12
• 13
• 14
• 15
• 16
• 17
• 18
• 19
• 20
• 21

1 ale Ježíš ode­šel na Olivetskou ho­ru. 2 Za úsvi­tu se pak vrá­til do chrá­mu, kam se k ně­mu scházel vše­chen lid. Po­sa­dil se tedy a učil je. 3 Znal­ci Písma a fa­ri­ze­ové teh­dy přive­dli ženu přistiženou při cizo­ložství. Po­stavi­li ji do­prostřed 4 se slovy: „­Mis­tře, tato že­na byla přistiže­na při či­nu, když cizo­loži­la. 5 Mo­jžíš nám v Zákoně přikázal ta­kové ka­menovat. Co říkáš ty?“ 6 Tě­mi slovy ho pokouše­li, aby ho moh­li obžalovat. Ježíš se sklo­nil a psal prs­tem po ze­mi. 7 Když se ho však ne­přestáva­li ptát, zve­dl se a ře­kl jim: „Kdo z vás je bez hří­chu, ať po ní první hodí kamenem.“ 8 A opět se sklo­nil a psal po ze­mi. 9 Když to us­lyše­li, za­ča­li se je­den po druhém vy­trácet, počínaje od nej­starších. Na­ko­nec tam Ježíš zůstal sám s tou ženou sto­jící upro­střed. 10 Ježíš se zve­dl a ze­ptal se jí: „Kde jsou tvo­ji žalob­ci, ženo? Nikdo tě neodsoudil?“ 11 „Nikdo, Pane,“ odpověděla. „Ani já tě neodsuzuji,“ ře­kl jí Ježíš. „Jdi a už nehřeš.“ Já jsem12 Ježíš k nim pak znovu pro­mlu­vil: „Já jsem svět­lo svě­ta. Kdo mě násle­duje, ne­bu­de už cho­dit v temno­tě, ale bude mít svět­lo života.“ 13 Fa­ri­ze­ové mu namít­li: „Svědčíš sám o sobě, tvé svě­de­ctví neplatí.“ 14 Ježíš jim od­po­věděl: „Ačko­li svědčím sám o sobě, mé svě­de­ctví platí, ne­boť vím, odkud jsem přišel a kam jdu. Vy však ne­ví­te, odkud při­cházím ani kam jdu. 15 Vy soudí­te těles­ně, já ne­soudím niko­ho. 16 A i kdybych sou­dil, můj soud je prav­divý, ne­boť nejsem sám, ale je se mnou Otec, který mě po­slal. 17 Ve vašem Zákoně je psáno, že svě­de­ctví dvou li­dí je pravé. 18 Svědčím sám o sobě a svědčí o mně Otec, který mě poslal.“ 19 Říka­li mu te­dy: „Kde je ten tvůj otec?“ Ježíš od­po­věděl: „Ne­zná­te mě ani mého Ot­ce. Kdybys­te mě zna­li, zna­li bys­te i mého Otce.“ 20 Tato slova říkal u pokladnice, když učil v chrámě, ale nikdo ho ne­zatkl, ne­boť jeho chvíle ještě ne­přiš­la. 21 Ježíš k nim znovu pro­mlu­vil: „Já od­cházím. Bu­dete mě hledat, dokud ne­zemřete ve svém hří­chu. Jdu tam, kam vy nemůžete.“ 22 Ži­dé na to říka­li: „To se snad chce za­bít, že říká: ‚Jdu tam, kam vy nemůžete‘?“ 23 Od­po­věděl jim: „Vy jste zdo­la, já jsem sho­ra. Vy jste z to­ho­to svě­ta, já nejsem z to­ho­to svě­ta. 24 Pro­to jsem vám ře­kl, že zemřete ve svých hříších. Ne­bu­dete-li věřit, že ‚já jsem,‘ zemřete ve svých hříších.“ 25 „A kdo jsi?“ ze­pta­li se ho. „Říkám vám to už od začátku,“ od­po­věděl jim Ježíš. 26 „Mám o vás mno­ho co říci a sou­dit. Ten, který mě po­slal, je ovšem prav­do­mluvný a já říkám svě­tu, co jsem slyšel od něj.“ 27 Ne­po­chopi­li však, že s nimi mlu­vil o Ot­ci. 28 Pro­to jim Ježíš ře­kl: „Až vy­z­dvih­nete Syna člověka, teh­dy po­zná­te, kdo jsem. Nic ne­dělám sám od se­be, ale mluvím, jak mě naučil Otec. 29 Ten, který mě po­slal, je se mnou. On mě nene­chal sa­motného, ne­boť vž­dycky dělám, co se mu líbí.“ 30 A při těch slovech v něj mno­zí uvěři­li. Pravda vás vysvobodí31 Ži­dům, kteří mu uvěři­li, Ježíš ře­kl: „Když zůstanete v mém slově, bu­dete oprav­du mý­mi učedníky. 32 Po­zná­te prav­du a prav­da vás vysvobodí.“ 33 „Jsme Abraha­movo símě!“ ohra­di­li se. „Nikdy jsme niko­mu ne­o­t­roči­li. Jak můžeš ří­kat: ‚Bu­dete svobodní‘?“ 34 Ježíš jim od­po­věděl: „A­men, amen, říkám vám, že každý, kdo hřeší, je ot­rokem hří­chu. 35 A ot­rok ne­zůstává v do­mě navž­dy, navž­dy zůstává syn. 36 Když vás Syn vy­svo­bodí, bu­dete oprav­du svo­bodní. 37 Vím, že jste Abraha­movo símě, ale chcete mě za­bít, pro­tože mé slovo u vás nemá místo. 38 Já mluvím o tom, co jsem vi­děl u svého Ot­ce; vy zase dělá­te, co jste slyše­li od svého otce.“ 39 „Náš otec je Abraham,“ od­po­vědě­li mu. „Kdybyste byli dě­ti Abrahama,“ ře­kl jim Ježíš, „děla­li bys­te Abraha­movy skutky. 40 Vy mě ale chcete za­bít – člověka, který vám po­věděl prav­du, kte­rou slyšel od Bo­ha. To Abraham ne­dělal. 41 Vy dělá­te skutky svého otce.“ „My jsme se nena­ro­di­li ze smilstva,“ od­po­vědě­li. „Má­me jedno­ho Ot­ce, Boha!“ 42 Ježíš jim ře­kl: „Kdy­by byl vaším Ot­cem Bůh, mi­lova­li bys­te mě, pro­tože jsem vy­šel z Boha a od něj při­cházím. Ne­přišel jsem sám od se­be, to on mě po­slal. 43 Pro­č ne­ro­zumí­te mé řeči? Nemůžete mé slovo ani slyšet! 44 Váš otec je ďábel a vy chcete plnit touhy svého ot­ce. Od počátku to byl vrah a ne­stál v prav­dě, pro­tože v něm prav­da není. Když mluví lež, mluví, jak je mu vlastní, ne­boť je lhář a otec lži. 45 Ale pro­tože já říkám prav­du, ne­věří­te mi. 46 Kdo z vás mě usvědčí z hří­chu? A když říkám prav­du, pro­č mi ne­věří­te? 47 Kdo je z Bo­ha, slyší Boží slova. Vy nes­lyší­te pro­to, že nejste z Boha.“ 48 Ži­dé mu od­po­vědě­li: „Neříká­me správně, že jsi po­se­dlý Samaritán?“ 49 „Nejsem posedlý,“ od­po­věděl Ježíš. „Jen ctím svého Ot­ce, ale vy mnou po­hrdá­te. 50 Já však ne­hledám svo­ji slávu; je tu někdo jiný, který ji hledá a soudí. 51 Amen, amen, říkám vám: Kdoko­li za­chová mé slovo, navěky ne­spatří smrt.“ 52 „­Teď ví­me jis­tě, že jsi posedlý!“ řek­li mu Ži­dé. „Abraham zemřel, stejně tak pro­ro­ci, a ty říkáš: ‚Kdoko­li za­chová mé slovo, navěky ne­za­ku­sí smrt.‘ 53 Jsi snad větší než náš otec Abraham? Ten zemřel! I pro­ro­ci zemře­li! Koho ze sebe děláš?“ 54 Ježíš od­po­věděl: „Chválím-li sám se­be, má chvá­la nic ne­zna­mená. Ten, kdo mě chválí, je můj Otec, kterého vy na­zývá­te svým Bo­hem, 55 ale ne­zná­te ho. Já ho znám. Kdybych ře­kl, že ho ne­znám, byl bych podobný vám, lhář. Ale znám ho a za­chovávám jeho slovo. 56 Abraham se těšil, že uvi­dí můj den; uvi­děl ho a za­ra­doval se.“ 57 „Ještě ti není pa­desát let, a vi­děl jsi Abrahama?“ řek­li mu na to Ži­dé. 58 Ježíš od­po­věděl: „A­men, amen, říkám vám: Dříve než byl Abraham, já jsem.“ 59 Teh­dy vza­li ka­mení a chtě­li ho uka­menovat. Ježíš se ale skryl a opustil chrám.