Bible21 › Lukáš › 7

Lukáš

• 1
• 2
• 3
• 4
• 5
• 6
• 7
• 8
• 9
• 10
• 11
• 12
• 13
• 14
• 15
• 16
• 17
• 18
• 19
• 20
• 21
• 22
• 23
• 24

Řekni jen slovo1 Když dokončil tuto řeč ke svým po­s­lu­chačům, přišel do Kafarnaum. 2 Je­den setník tam měl na smrt ne­mo­cného služebníka, kterého si vel­mi cenil. 3 Když us­lyšel o Ježíši, po­slal k ně­mu ži­dov­ské starší s prosbou, aby přišel a jeho služebníka uz­dravil. 4 Přiš­li tedy za Ježíšem a snažně ho pro­si­li: „Za­s­louží si, abys to pro něj udělal. 5 Vž­dyť mi­lu­je náš národ, i syna­go­gu nám postavil.“ 6 Ježíš tedy šel s nimi. Když už byl ne­dale­ko jeho do­mu, po­slal k ně­mu ten setník přá­te­le se vzkazem: „Pane, ne­ob­těžuj se; ne­za­s­loužím si, abys vešel pod mou stře­chu. 7 Pro­to jsem se ani ne­od­vážil za te­bou při­jít. Řekni jen slovo, a můj služebník bude uz­dra­ven. 8 Sám jsem pře­ce člověk, který pod­léhá ve­lení a ve­lí vo­jákům. Když něko­mu řeknu ‚Jdi,‘ jde; když řeknu jiné­mu ‚Přijď,‘ při­jde; když řeknu své­mu ot­roku ‚Udě­lej to,‘ udělá to.“ 9 Když to Ježíš us­lyšel, uža­sl nad ním, ob­rá­til se a ře­kl zástu­pu, který jej následoval: „Říkám vám, že ta­kovou ví­ru jsem nenašel ani v Izraeli!“ 10 Po­s­lové se pak vrá­ti­li do domu a toho služebníka tam naš­li uz­dra­veného. Chlapče, vstaň!11 Ne­dlouho po­té šel do měs­ta jménem Naim do­pro­vázen množstvím svých učedníků a spoustou dalších li­dí. 12 Když se při­blížil k městské bráně, vy­náše­li právě mrt­vého. Byl to je­diný syn své matky a ta byla vdova. Do­pro­váze­la ji spous­ta li­dí z měs­ta. 13 Jakmi­le Pán uvi­děl tu vdovu, byl k ní po­hnut sou­ci­tem. „Neplač,“ ře­kl jí. 14 Přistou­pil a do­tkl se már. Nosiči se za­stavi­li. Teh­dy ře­kl: „Chlapče, říkám ti, vstaň!“ 15 a ten mrt­vý se po­sa­dil a za­čal mlu­vit. Ježíš ho vrá­til jeho mat­ce. 16 Všech se zmo­cni­la bázeň a za­ča­li oslavovat Bo­ha: „­Po­vstal mezi ná­mi ve­liký pro­rok! Bůh navštívil svůj lid!“ 17 A tato zpráva o něm se rozšíři­la po ce­lém Jud­s­ku i oko­lí. Více než prorok18 Janovi učedníci mu o tom všem vy­právě­li. Jan teh­dy za­vo­lal dva z nich 19 a po­slal je za Ježíšem s otázkou: „Jsi Ten, který má při­jít, nebo má­me če­kat jiného?“ 20 Když k ně­mu ti muži přiš­li, řek­li: „Jan Kř­ti­tel nás k to­bě po­slal s otázkou: Jsi Ten, který má při­jít, nebo má­me če­kat jiného?“ 21 Ježíš (který právě v tu ho­di­nu uz­dravil mno­ho li­dí od ne­duhů, trápení a zlých du­chů a mno­ha slepým da­roval zrak) 22 jim od­po­věděl: „Jdě­te a vy­řiď­te Janovi, co jste vi­dě­li a slyše­li: slepí vi­dí, chro­mí chodí, malo­mo­cní jsou čis­tí, hluší slyší, mrt­ví se křísí a chudým se káže evange­li­um. 23 A blaze to­mu, kdo se nade mnou nepohoršuje.“ 24 Když pak Janovi po­s­lové ode­š­li, pro­mlu­vil k zástupům o Janovi: „Co jste si přiš­li do pouště pro­hlédnout? Tř­ti­nu větrem se klátící? 25 Na co jste se šli podívat? Na člověka v nád­herných ša­tech? Po­hleď­te, ti, kdo nosí skvostné ša­ty a ži­jí v přepy­chu, jsou k vi­dění v králov­ských do­mech. 26 Na co jste se tedy šli podívat? Na pro­roka? Ano, říkám vám, a více než na pro­roka. 27 Toto je ten, o kterém je psáno: ‚Hle, po­sílám svého posla před tváří tvou, který připraví tvou ces­tu před tebou.‘ 28 Říkám vám, že žádné ženě se nena­ro­dil nikdo větší než Jan, ale kdo je nejmenší v Božím králov­ství, je větší než on.“ 29 Všich­ni jeho po­s­lu­chači, i výběrčí daní, uzna­li Boží sprave­dlnost, když se dali pokřtít Janovým kř­tem. 30 Ale fa­ri­ze­ové a znal­ci Záko­na se od něj pokřtít nene­cha­li, a tak odmít­li Boží vů­li pro se­be. 31 „Ke komu při­rovnám lidi to­ho­to poko­lení? Komu se podo­bají? 32 Jsou jako dě­ti, které sedí na návsi a vo­lají jed­ny na druhé: ‚Pískali jsme vám, a net­a­nči­li jste, naříkali jsme, a ne­pla­ka­li jste!‘ 33 Jan Kř­ti­tel to­tiž přišel, ne­je­dl chléb a ne­pil víno a vy říká­te: ‚Je posedlý!‘ 34 Přišel Syn člověka, jí a pije a vy říká­te: ‚­Podívej­te, žrout a pi­jan ví­na, pří­tel výběrčích daní a hříšníků!‘ 35 Moud­rost je ale po­tvrze­na vše­mi svý­mi dětmi.“ Farizeus a hříšnice36 Je­den z fa­ri­zeů ho po­zval, aby s ním po­jedl. Vešel tedy do domu toho fa­ri­zea a sto­loval s ním. 37 A hle, jed­na městská hříšnice se do­zvědě­la, že Ježíš sto­luje v do­mě toho fa­ri­zea. Při­nes­la alabastrovou nádobku s mastí, 38 poklek­la s pláčem ze­za­du u jeho no­hou, za­ča­la mu skrápět nohy slza­mi a vlastní­mi vla­sy je utíra­la; líba­la mu nohy a maza­la je mastí. 39 Když to uvi­děl fa­ri­ze­us, který ho po­zval, ře­kl si: „Kdy­by to byl pro­rok, věděl by, co je to za ženu, která se ho do­týká. Copak ne­ví, jaká je to hříšnice?! 40 „Šimone,“ os­lovil ho Ježíš, „chci ti něco říci.“ „Jen mluv, mistře,“ od­po­věděl fa­ri­ze­us. 41 „­Jis­tý věři­tel měl dva dlužníky. Je­den dlužil pět set denárů a druhý pa­desát. 42 Když ale nemě­li čím za­pla­tit, obě­ma odpustil. Po­věz mi, který z nich ho bude mít raději?“ 43 „Ře­kl bych, že ten, které­mu víc odpustil,“ od­po­věděl Šimon. „Správně,“ ře­kl Ježíš. 44 Otočil se k té ženě a ze­ptal se Ši­mo­na: „Vi­díš tu ženu? Když jsem přišel do tvého do­mu, ne­podal jsi mi vodu na no­hy, ale ona mi skrápě­la nohy slza­mi a utíra­la je svý­mi vla­sy. 45 Ne­po­lí­bil jsi mě, ale ona mi od chvíle, kdy jsem vešel, ne­přesta­la líbat no­hy. 46 Ne­po­mazal jsi mi hlavu ole­jem, ale ona mi po­maza­la nohy mastí. 47 Pro­to ti říkám: Je jí odpuštěno hodně hříchů, pro­to hodně mi­lu­je. Komu se odpouští málo, mi­lu­je málo.“ 48 Teh­dy jí ře­kl: „Tvé hří­chy jsou odpuštěny.“ 49 Ostatní hosté si mezi se­bou za­ča­li ří­kat: „Kdo to vůbec je, že i hří­chy odpouští?“ 50 On ale té ženě ře­kl: „Tvá ví­ra tě za­chráni­la. Jdi v pokoji.“