Bible21 › Lukáš › 10

Lukáš

• 1
• 2
• 3
• 4
• 5
• 6
• 7
• 8
• 9
• 10
• 11
• 12
• 13
• 14
• 15
• 16
• 17
• 18
• 19
• 20
• 21
• 22
• 23
• 24

Beránci mezi vlky1 Po­tom Pán určil dalších dvaa­se­dm­desát a vy­s­lal je před se­bou po dvou do každého měs­ta a mís­ta, kam měl sám při­jít. 2 Ře­kl jim: „Žeň je ob­rov­ská, ale dělníků málo. Pro­to pro­s­te Pá­na žně, ať vy­pudí dělníky na svou žeň. 3 Jdě­te. Hle, po­sílám vás jako beránky mezi vlky. 4 Ne­ber­te s se­bou měšec ani mošnu ani obuv a s nikým se po cestě ne­z­drav­te. 5 Do kteréhoko­li domu ve­jdete, nejdříve řekně­te: ‚Pokoj to­muto domu.‘ 6 Bude-li tam pří­tel poko­je, váš pokoj spoči­ne na něm; a pokud ne, navrátí se k vám. 7 V tom do­mě zůstávej­te a jez­te a pij­te, co nabízejí – dělník si pře­ce za­s­louží svou mz­du. Ne­pře­cházej­te z domu do do­mu. 8 V kterémko­li městě vás při­jmou, jez­te, co vám nabídnou. 9 Uz­dravuj­te v tom městě ne­mo­cné a říkej­te jim: ‚Přišlo k vám Boží království.‘ 10 Když ale při­jdete do nějakého měs­ta a ne­při­jmou vás, vy­jdě­te na jeho ulice a řekně­te: 11 ‚Setřásá­me na vás i ten prach z vaše­ho měs­ta, který nám ulpěl na no­hou. Věz­te ale, že přišlo Boží království!‘ 12 Říkám vám, že v onen den bude lehče­ji Sodo­mě než ta­kové­mu měs­tu. 13 Běda to­bě, Ko­ro­za­im, běda to­bě, Betsai­do! Kdy­by se zá­zra­ky, které se dějí u vás, staly v Tý­ru a Si­do­nu, dávno by či­ni­li pokání v pyt­lovině a po­pe­lu. 14 Tý­ru a Si­do­nu však bude na sou­du lehče­ji než vám. 15 A ty, Kafarnaum, které jsi až k nebi vy­výšeno, až do pek­la bu­deš svrženo. 16 Kdo vám na­s­lou­chá, na­s­lou­chá mně. Kdo vás odmítá, odmítá mě. Kdo odmítá mě, odmítá To­ho, který mě poslal.“ Vaše jména jsou v nebesích17 Když se těch dvaa­se­dm­desát vrá­ti­lo, ra­dostně mu říka­li: „Pane, i dé­mo­ni se nám pod­dávají ve tvém jménu!“ 18 Od­po­věděl jim: „Vi­děl jsem, jak sa­tan spa­dl z nebe jako blesk. 19 Hle, udělu­ji vám moc šlapat po ha­dech a štírech i po veškeré síle ne­pří­te­le a vůbec nic vám ne­u­blíží. 20 Ne­ra­duj­te se ale z to­ho, že se vám pod­dávají du­chové; ra­duj­te se, že vaše jmé­na jsou za­psá­na v nebesích.“ 21 V tu chví­li se Ježíš roz­ve­se­lil v Du­chu svatém a ře­kl: „Chválím tě, Otče, Pane nebe i země, že jsi tyto věci skryl před moud­rý­mi a ro­zumný­mi a zjevil jsi je ne­mluvňatům. Jis­tě, Otče, ne­boť tak se ti za­lí­bi­lo. 22 Všech­no je mi dáno od mého Otce a nikdo ne­ví, kdo je Syn, je­dině Otec, a kdo je Otec, je­dině Syn a ten, komu by ho Syn chtěl zjevit.“ 23 V sou­kro­mí se pak ob­rá­til k učedníkům a ře­kl jim: „Blaze očím, které vi­dí, co vy vi­dí­te. 24 Říkám vám, že mno­zí pro­ro­ci a králové chtě­li spatřit, co vy vi­dí­te, ale ne­spatři­li, a slyšet, co slyší­te, ale neslyšeli.“ Kdo je můj bližní?25 A hle, je­den znalec Záko­na vstal a chtěl ho vy­zkoušet: „­Mis­tře, co mám dělat, abych se stal dě­dicem věčného života?“ 26 Ježíš mu ře­kl: „Co je psáno v Zákoně? Jak to tam čteš?“ 27 Od­po­věděl: „ ‚­Mi­luj Hos­po­di­na, svého Bo­ha, ce­lým svým srd­cem, ce­lou svou duší, ze vší své síly a ce­lou svou myslí,‘ a ‚­Mi­luj svého bližního jako sám sebe.‘“ 28 „Správně jsi odpověděl,“ ře­kl mu Ježíš. „Dě­lej to a bu­deš žít.“ 29 On se ale chtěl nějak osprave­dlnit, a tak se Ježíše ze­ptal: „A kdo je můj bližní?“ 30 Ježíš mu od­po­věděl: „Je­den člověk byl na cestě z Je­ruzalé­ma do Je­ri­cha přepa­den lu­piči. Obra­li ho, zbi­li, ne­cha­li ho tam ležet po­lo­mrt­vého a ode­š­li. 31 Náhodou tudy šel je­den kněz; když ho uvi­děl, ob­lou­kem se mu vy­hnul. 32 Podobně to bylo s levi­tou, který se tam ob­jevil; když ho uvi­děl, ob­lou­kem se mu vy­hnul. 33 Po­tom k ně­mu přišel je­den Sa­ma­ri­tán, který tudy cestoval; když ho uvi­děl, byl po­hnut sou­ci­tem. 34 Přistou­pil, ovázal mu rá­ny a po­lil je ole­jem a vínem. Naložil ho na svého mez­ka, dove­zl do hostin­ce a po­sta­ral se o něj. 35 Druhého dne vy­táhl dva dená­ry a dal je hostin­ské­mu se slovy: ‚Po­sta­rej se o něj. Coko­li bys vy­naložil navíc, to ti za­platím, až se vrátím.‘ 36 Co mys­líš – kdo z těch tří byl tomu přepa­dené­mu bližním?“ 37 „­Ten, který mu pro­kázal milosrdenství,“ od­po­věděl znalec Záko­na. „Jdi a jednej tak i ty,“ ře­kl mu Ježíš. Jen jedno je potřeba38 Cestou přišel do jedné ves­nice, kde ho k sobě při­ja­la jis­tá že­na jménem Mar­ta. 39 Její sest­ra Ma­rie se po­sa­di­la k Pánovým no­hám a po­s­lou­cha­la jeho slova. 40 Mar­ta však byla za­ne­prázdně­na spoustou práce. Na­ko­nec za ním přiš­la a řek­la: „Pane, tebe ne­za­jímá, že má sest­ra ne­cha­la všech­nu práci na mně? Řekni jí pře­ce, ať mi pomůže!“ 41 Pán jí od­po­věděl: „­Mar­to, Mar­to, staráš se a trápíš se mno­ha věc­mi. 42 Jen jedno je však po­tře­ba. Ma­rie si vy­bra­la správně a to jí nikdo nevezme.“