Bible21 › Lukáš › 17

Lukáš

• 1
• 2
• 3
• 4
• 5
• 6
• 7
• 8
• 9
• 10
• 11
• 12
• 13
• 14
• 15
• 16
• 17
• 18
• 19
• 20
• 21
• 22
• 23
• 24

Odpuštění, víra, pokora1 Ježíš ře­kl svým učedníkům: „Není možné, aby ne­přiš­la pokušení, ale běda to­mu, skrze koho při­cházejí. 2 Bylo by pro něj lepší, kdy­by mu na krk po­věsi­li mlýn­ský ká­men a ho­di­li ho do moře, než aby sve­dl jedno­ho z těch­to ma­ličkých. 3 Měj­te se na pozoru! Kdyby tvůj bra­tr pro­ti to­bě zhřešil, pokárej ho, a bude-li toho li­tovat, odpu­sť mu. 4 Kdy­by pro­ti to­bě zhřešil sedmkrát za den a sedmkrát by se k to­bě ob­rá­til se slovy: ‚Je mi to líto,‘ mu­síš mu odpustit.“ 5 Apošto­lové Pánu řek­li: „­Dej nám víc víry.“ 6 „Kdybys­te mě­li ví­ru jako hořčičné zrnko,“ od­po­věděl Pán, „řek­li bys­te této mo­ruši: ‚Vykořeň se a přesaď se do moře!‘ a po­s­lech­la by vás. 7 Kdo z vás by své­mu služební­kovi hned po jeho návra­tu z orby nebo pas­tvy ře­kl: ‚Po­jď ke sto­lu‘? 8 Neřekne mu spíše: ‚Připrav mi večeři, vez­mi si zástě­ru a ob­s­luhuj mě; až se najím a na­pi­ji, můžeš jíst a pít i ty‘? 9 Dě­kuje snad tomu služebníku, že udělal, co mu bylo nařízeno? 10 Tak i vy, když udělá­te všech­no, co je vám nařízeno, říkej­te: ‚Ne­za­s­louží­me chválu. Jen jsme jako služebníci splni­li svou povinnost.‘“ Deset malomocných11 Cestou do Je­ruzalé­ma pro­cházel po­mezím Sa­maří a Ga­li­le­je. 12 Když při­cházel k jedné ves­nici, setkalo se s ním deset malo­mo­cných. Zůsta­li stát opodál 13 a hla­si­tě vo­la­li: „Ježíši, Mi­s­tře, smi­luj se nad námi!“ 14 Když je uvi­děl, ře­kl jim: „Jdě­te se ukázat kněžím.“ A jak š­li, byli očištěni. 15 Jakmi­le je­den z nich uvi­děl, že je uz­dra­ven, vrá­til se a hla­si­tě chvá­lil Bo­ha. 16 Padl na tvář k jeho no­hám a dě­koval mu. Ten muž byl Sa­ma­ri­tán. 17 „Copak jich ne­bylo očištěno deset?“ ze­ptal se Ježíš. „Kde je těch zbylých devět? 18 Nikdo z nich se ne­vrá­til, aby vzdal Bohu slávu, je­dině ten­to cizinec?“ 19 Po­tom mu ře­kl: „Vstaň a jdi. Tvá ví­ra tě uzdravila.“ Kdy přijde Království20 Když se ho jednou fa­ri­ze­ové ze­pta­li, kdy při­jde Boží králov­ství, od­po­věděl jim: „­Boží králov­ství ne­při­chází zjevně. 21 Ne­bu­de možné říci: ‚Je tu!‘ ane­bo: ‚Je tam.‘ Boží králov­ství už je pře­ce mezi vámi!“ 22 Svým učedníkům ře­kl: „Při­jdou dny, kdy za­touží­te uvi­dět je­den ze dnů Syna člověka, ale ne­u­vi­dí­te. 23 Když vám teh­dy řeknou: ‚Je tu,‘ ane­bo: ‚Je tam,‘ nikam ne­choď­te a za nikým se nežeň­te. 24 Jako když blesk ozáří kra­ji­nu od jedno­ho kon­ce ob­lo­hy až po druhý, tak se ob­jeví Syn člověka ve svůj den. 25 Nejdříve ale mu­sí mno­ho vy­trpět a být za­vržen tím­to poko­lením. 26 Jak bylo za dnů No­emových, tak bude i za dnů Syna člověka: 27 Jedli a pi­li, ženi­li se a vdávaly se až do dne, kdy Noe vešel do ar­chy. Pak přiš­la po­topa a všech­ny za­hu­bi­la. 28 Podobně bylo za dnů Lo­tových: Jedli a pi­li, ku­po­va­li a pro­dáva­li, sáze­li a stavě­li, 29 ale toho dne, kdy Lot vy­šel ze Sodo­my, pršel z nebe oheň se sírou a všech­ny za­hu­bil. 30 Právě tak to bude v den, kdy se ob­jeví Syn člověka. 31 Kdo bude v ten den na střeše a jeho věci v do­mě, ať ne­se­stu­puje, aby je po­bral; a také kdo bude na po­li, ať se ne­vrací zpět. 32 Pa­ma­tuj­te na Lo­tovu ženu! 33 Kdoko­li by si chtěl za­chránit život, ten jej ztratí. Kdoko­li by jej ztra­til, ten jej za­chová. 34 Říkám vám: V tu noc bu­dou dva na jednom loži; je­den bude vzat a druhý za­ne­chán. 35 Dvě bu­dou spo­lu mlít; jed­na bude vza­ta a druhá zanechána.“ 37 „Kde, Pane?“ ze­pta­li se ho. „Kde je mrt­vo­la, tam se slétnou supi,“ od­po­věděl.