Bible21 › Lukáš › 22

Lukáš

• 1
• 2
• 3
• 4
• 5
• 6
• 7
• 8
• 9
• 10
• 11
• 12
• 13
• 14
• 15
• 16
• 17
• 18
• 19
• 20
• 21
• 22
• 23
• 24

Poslední večeře1 Blížil se Svá­tek ne­kvašených chle­bů, zvaný také Ve­liko­no­ce. 2 Vrch­ní kněží a znal­ci Písma hleda­li způsob, jak ho za­bít, ale bá­li se li­du. 3 Teh­dy vstou­pil sa­tan do Ji­dáše zvaného Iška­ri­o­tský, který patřil ke Dvanácti. 4 Ode­šel a do­mlu­vil se s vrch­ní­mi kněží­mi a s ve­li­te­li chrá­mové stráže, jak jim ho zradí. 5 Ti se za­ra­dova­li a do­hod­li se s ním, že mu dají peníze. 6 Ji­dáš sou­hla­sil a za­čal hledat příleži­tost, aby jim ho zra­dil někde mimo zástup. 7 Tak přišel Den ne­kvašených chle­bů, kdy měl být za­bit beránek. 8 Ježíš po­slal Pet­ra a Jana se slovy: „Jdě­te nám připravit beránka k ve­liko­noční večeři.“ 9 „Kde ho má­me připravit?“ ze­pta­li se. 10 Od­po­věděl: „Jen co ve­jdete do měs­ta, po­tká vás člověk ne­sou­cí džbán vo­dy. Až ve­jde do do­mu, jdě­te za ním. 11 Tam řekně­te hos­podáři: ‚­Mis­tr se ptá: Kde je místnost, v níž bych se svý­mi učedníky po­jedl beránka?‘ 12 On vám pak ukáže ve­likou horní místnost pro­střenou k jídlu. Tam připrav­te večeři.“ 13 Ode­š­li te­dy, nalez­li všech­no tak, jak jim ře­kl, a připravi­li beránka. 14 Když pak na­deš­la ta chvíle, po­sa­dil se s apošto­ly za stůl. 15 Teh­dy jim ře­kl: „Toužebně jsem si přál jíst s vá­mi to­ho­to beránka před­tím, než budu trpět. 16 Říkám vám, že už ho ne­oku­sím, dokud ne­do­jde na­plnění v Božím království.“ 17 Uchopil ka­lich, vzdal díky a ře­kl: „Vez­mě­te jej a roz­děl­te se spo­lu. 18 Říkám vám, že už ne­oku­sím plod vinné révy, dokud ne­při­jde Boží království.“ 19 Vzal chléb, vzdal díky, lá­mal a dal jim ho se slovy: „To je mé tělo, které se dává za vás. To čiň­te na mou památku.“ 20 Právě tak vzal po večeři ka­lich se slovy: „­Ten­to ka­lich je nová smlou­va v mé krvi, která se pro­lévá za vás. 21 Po­hleď­te ale – ruka mého zrád­ce je na sto­le ve­dle mé. 22 Syn člověka sice od­chází, jak je určeno, ale běda to­mu, kdo jej zrazuje.“ 23 Za­ča­li se tedy do­ha­dovat, kdo z nich že se to chys­tá udělat. Kdo je největší24 Vzni­kl mezi nimi také spor, kdo z nich je asi nej­větší. 25 On jim na to ře­kl: „Králové národů nad nimi panují a ti, kdo je ovládají, si ne­chají ří­kat dob­ro­din­ci. 26 Vy to tak ale ne­dě­lej­te. Naopak, kdo je mezi vá­mi nej­větší, ať je jako nejmenší a vedou­cí ať je jako sloužící. 27 Vž­dyť kdo je větší – ten, kdo sedí, nebo ten, kdo slouží? Zda­li ne ten, který sedí? Já jsem ale mezi vá­mi jako ten, který slouží. 28 Vy jste ti, kdo se mnou zůsta­li v mých zkouškách, 29 a já vám odkazu­ji králov­ství, jako je můj Otec odkázal mně. 30 V mém králov­ství bu­dete jíst a pít u mého sto­lu; bu­dete sedět na trůnech a sou­dit dvanáct poko­lení Iz­rae­le. 31 Ši­mo­ne, Ši­mo­ne, hle, sa­tan si vy­žádal, aby vás tří­bil jako pšenici. 32 Pro­sil jsem ale za te­be, aby tvá ví­ra ne­se­lha­la. Až se jednou ob­rátíš, po­si­luj své bratry.“ 33 „Pane,“ zvo­lal Petr, „s te­bou jsem připra­ven jít i do vězení, i na smrt!“ 34 On mu však od­po­věděl: „Říkám ti, Petře, než ráno za­kokrhá ko­hout, třikrát za­přeš, že mě znáš.“ Getsemane35 Ze­ptal se jich: „Když jsem vás po­slal bez měšce, moš­ny a obu­vi, scháze­lo vám něco?“ „Ne, vůbec nic,“ od­po­vědě­li. 36 Ře­kl jim: „­Teď ale, kdo má měšec, ať si ho vez­me, a také mošnu. Kdo nemá meč, ať pro­dá plášť a koupí si jej. 37 Říkám vám, že se na mně mu­sí na­plnit ještě toto Písmo: ‚Byl za­poč­ten mezi zločince.‘ Na­plňuje se to­tiž, co je o mně psáno.“ 38 Řek­li mu: „Pane, podívej se, má­me dva meče!“ „To stačí,“ od­po­věděl. 39 Vy­šel ven a pod­le svého zvyku se ode­bral na Olivetskou ho­ru. Učedníci ho následova­li. 40 Když přišel na místo, ře­kl jim: „­Mod­lete se, abys­te ne­pod­leh­li pokušení.“ 41 Sám se vzdá­lil, co by ka­menem do­ho­dil, padl na ko­le­na a mod­lil se: 42 „O­tče, pokud chceš, ode­jmi ode mě ten­to ka­lich. Ať se však ne­stane má vůle, ale tvá!“ 43 Teh­dy se mu ukázal an­děl z nebe a po­si­loval ho. 44 Ve smr­telném zápa­su se tedy mod­lil ještě vrou­cně­ji a jeho pot stékal na zem jako krůpěje krve. 45 Když vstal od mod­lit­by a přišel k učedníkům, zjistil, že pod tíhou zár­mutku usnu­li. 46 „Jak to, že spíte?“ ře­kl jim. „Vstaň­te a mod­lete se, abys­te ne­pod­leh­li pokušení.“ 47 Ještě to ani ne­doře­kl a byl tu houf li­dí v če­le s Ji­dášem, jedním z Dvanácti. Přistou­pil k Ježíšovi, aby ho po­lí­bil, 48 ale ten mu ře­kl: „­Ji­dáši, zrazuješ Syna člověka polibkem?“ 49 Jeho druhové po­chopi­li, k če­mu se schyluje. „Pane,“ vy­křik­li, „má­me se bít mečem?“ 50 Je­den z nich za­sáhl ve­leknězova sluhu a use­kl mu pravé ucho. 51 „Nech­te už toho!“ od­po­věděl Ježíš. Do­tkl se jeho ucha a uz­dravil ho. 52 Teh­dy Ježíš ře­kl vrch­ním kněžím, ve­li­te­lům stráže a starším, kteří na něj přiš­li: „Jsem snad zloči­nec, že jste se na mě vy­pravi­li s meči a ho­le­mi? 53 Denně jsem s vá­mi býval v chrá­mu, a ani jste se mě ne­do­tkli. Ale toto je vaše chvíle – vláda temnoty.“ Neznám ho!54 Tak ho za­tkli a od­ve­dli do domu nej­vyššího kněze. Petr ho ale zpo­vzdálí následoval. 55 Když upro­střed dvo­ra za­pá­li­li oheň a se­se­dli se oko­lo, po­sa­dil se mezi ně i Petr. 56 Jak seděl tváří k ohni, jed­na služka si ho všimla, upřeně se na něj podíva­la a řek­la: „­Tenhle byl také s ním.“ 57 On to ale za­přel: „Já ho ne­znám, ženo!“ 58 Po chvil­ce si ho vši­ml jiný a ře­kl: „­Ty jsi také je­den z nich.“ „Nejsem, člověče!“ opa­koval Petr. 59 Když uplynu­la asi ho­di­na, za­čal někdo jiný tvr­dit: „­Tenhle s ním urči­tě byl také – vž­dyť je to Galilejec!“ 60 Petr ale ře­kl: „Ne­vím, o čem mluvíš, člověče!“ A vtom, ještě než to doře­kl, za­kokr­hal ko­hout. 61 Pán se ob­rá­til a podíval se na Pet­ra. Ten si vzpo­mněl, jak mu Pán říkal: „Dříve než se ozve ko­hout, třikrát mě zapřeš.“ 62 Vy­šel ven a hořce se roz­pla­kal. Před Veleradou63 Ti, kdo Ježíše hlída­li, se mu po­smíva­li a tlouk­li ho. 64 Za­váza­li mu oči a pta­li se: „Pro­ro­kuj, kdo tě udeřil?“ 65 Při­tom ho za­sypáva­li sprostý­mi na­dáv­ka­mi. 66 Jakmi­le se ro­ze­dni­lo, seš­li se starší li­du, vrch­ní kněží i znal­ci Písma a od­ve­dli ho do své Ve­le­ra­dy. 67 Vy­zva­li ho: „Jest­li jsi Mesiáš, řekni nám to!“ „Kdybych vám to ře­kl, stejně neuvěříte,“ od­po­věděl Ježíš. 68 „A kdybych se vás ze­ptal, stejně mi ne­od­po­ví­te. 69 Od této chvíle bude Syn člověka sedět po pravici Boží moci.“ 70 „Takže jsi Boží Syn?“ řek­li všichni. „Sami říká­te, že jsem,“ od­po­věděl Ježíš. 71 Na to zvo­la­li: „K če­mu ještě po­tře­buje­me svě­de­ctví? Vž­dyť jsme to sami slyše­li z jeho úst!“