Bible21 › Skutky › 22

Skutky

• 1
• 2
• 3
• 4
• 5
• 6
• 7
• 8
• 9
• 10
• 11
• 12
• 13
• 14
• 15
• 16
• 17
• 18
• 19
• 20
• 21
• 22
• 23
• 24
• 25
• 26
• 27
• 28

1 „Bratři a ot­cové, vy­s­lech­ně­te pro­sím mou ob­hajo­bu před vámi!“ 2 Když us­lyše­li, že k nim mluví hebrej­s­ky, ztiši­li se ještě více. Pavel pokračoval: 3 „Jsem Žid na­ro­zený v ki­likij­ském Tar­su, ale vy­chovaný zde v tom­to městě. Záko­nu našich ot­ců jsem byl vy­učen v nej­větší přísnosti u no­hou Ga­ma­lie­lových a byl jsem hor­liv­cem pro Bo­ha, jako jste dodnes vy všich­ni. 4 Tu Ces­tu jsem pronásledoval až k smrti. Za­týkal jsem muže i že­ny a dával je do vězení, 5 jak může do­svědčit i ve­lekněz a všich­ni starší. Od nich jsem také při­jal do­pi­sy pro naše bra­t­ry v Da­mašku, kam jsem se vy­pravil, abych i tamější přívržen­ce přive­dl v pou­tech do Je­ruzalé­ma k po­trestání. 6 Když už jsem se cestou blížil k Da­mašku, oko­lo po­ledne mě náhle obklopi­lo ve­liké svět­lo z ne­be. 7 Padl jsem na zem a us­lyšel hlas: ‚Sau­le, Sau­le, pro­č mě pronásleduješ?‘ 8 Ze­ptal jsem se: ‚Kdo jsi, Pane?‘ a on od­po­věděl: ‚Já jsem Ježíš Na­za­retský, kterého ty pronásleduješ.‘ 9 Moji spo­lečníci vi­dě­li svět­lo; hlas, který ke mně mlu­vil, ale nes­lyše­li. 10 Ze­ptal jsem se: ‚Pane, co mám dělat?‘ a Pán mi ře­kl: ‚Vstaň a jdi do Da­mašku; tam se do­zvíš všech­no, co máš dělat.‘ 11 Byl jsem os­lepen ja­sem toho svět­la, a tak mě moji spo­lečníci mu­se­li do Da­mašku od­vést za ru­ku. 12 Jis­tý Ananiáš, zbožný stou­penec Záko­na s dobrou po­věstí u všech místních Ži­dů, 13 přišel za mnou. Po­stavil se ke mně a ře­kl: ‚Bratře Sau­le, prohlédni!‘ Hned v tu chví­li jsem ho uvi­děl 14 a on ře­kl: ‚Bůh našich ot­ců tě vy­vo­lil, abys po­znal jeho vů­li, spatřil jeho Sprave­dlivého a us­lyšel hlas z jeho úst. 15 Pře­de vše­mi lid­mi mu bu­deš svědkem to­ho, co jsi vi­děl a slyšel. 16 Na co ještě čekáš? Vstaň, pokř­ti se, smyj své hří­chy a vzývej jeho jméno!‘ 17 Po­tom jsem se vrá­til do Je­ruzalé­ma. Při mod­lit­bě jsem v chrá­mu upa­dl do vy­tržení 18 a vi­děl jsem Pá­na. Ře­kl mi: ‚Po­spěš si! Rych­le opu­sť Je­ruzalém, ne­boť tvé svě­de­ctví o mně tu nepřijmou.‘ 19 Namí­tl jsem: ‚Pane, oni vědí, že jsem v syna­go­gách za­týkal a bičoval ty, kdo věři­li v te­be. 20 Když byla pro­lévá­na krev tvého svědka Štěpá­na, stál jsem tam, schvaloval to a hlídal pláště těch, kdo ho zabíjeli.‘ 21 Na to mi Pán ře­kl: ‚Jen jdi. Pošlu tě k dalekým národům.‘“ Římský občan22 Až po to slovo mu na­s­lou­cha­li. Teď ale za­ča­li křičet: „Pryč s ním ze svě­ta! Nemá právo žít!“ 23 Když tak­to křiče­li, rva­li si pláště a háze­li do vzdu­chu prach, 24 ve­li­tel ho ne­chal od­vést do pevnosti. Naří­dil, ať ho vy­s­lý­chají bičováním, aby zjistil, pro­č na něj to­lik křiče­li. 25 Po­té, co ho připouta­li ře­me­ny, Pavel os­lovil ve­lícího setníka: „Vy smí­te bičovat řím­ského obča­na – navíc bez soudu?“ 26 Jakmi­le to setník us­lyšel, ode­šel to ohlá­sit ve­li­te­li: „­Dej si po­zor, co děláš. Ten člověk je řím­ský občan!“ 27 Ve­li­tel se šel Pav­la ze­ptat: „­Po­věz mi, ty jsi řím­ský občan?“ „Ano,“ od­po­věděl Pavel. 28 Ve­li­tel mu ře­kl: „Já jsem zís­kal občan­ství za spoustu peněz!“ „Já jsem se tak už narodil,“ od­po­věděl Pavel. 29 Ti, kdo ho mě­li vy­s­lý­chat, od něj okamži­tě ustou­pi­li. I ve­li­tel do­stal strach, když si uvědo­mil, že ne­chal spoutat řím­ského obča­na. Před Veleradou30 Ve­li­tel chtěl zjistit, z če­ho přes­ně jej Ži­dé obviňují. Na­zítří ho pro­to ne­chal vy­vést z vězení a naří­dil, ať se sejdou vrch­ní kněží i ce­lá Ve­le­ra­da. Pak přive­dl Pav­la a po­stavil ho před ně.