Bible21 › Skutky › 26

Skutky

• 1
• 2
• 3
• 4
• 5
• 6
• 7
• 8
• 9
• 10
• 11
• 12
• 13
• 14
• 15
• 16
• 17
• 18
• 19
• 20
• 21
• 22
• 23
• 24
• 25
• 26
• 27
• 28

1 Po­tom Agrippa vy­zval Pav­la: „S­míš pro­mlu­vit sám za sebe.“ Pavel po­kynul ru­kou a za­čal svou ob­hajo­bu: 2 „Jsem šťas­ten, krá­li Agrippo, že se dnes mám há­jit pro­ti všem ži­dov­ským obviněním právě před te­bou, 3 zejmé­na pro­to, že jsi znal­cem všech ži­dov­ských zvyků a záleži­tostí. Pro­to tě pro­sím, vy­s­lech­ni mě trpě­livě. 4 Všich­ni Ži­dé vědí, jaký život jsem od mládí ve­dl, zpočátku v mé vlasti a po­tom v Je­ruzalémě. 5 Znají mě ode­dáv­na a kdy­by chtě­li, mo­hou do­svědčit, že jsem žil pod­le nejpřísnějšího prou­du v našem ná­božen­ství jako fa­ri­ze­us. 6 Teď tu sto­jím, abych byl sou­zen kvů­li na­dě­ji v to, co Bůh za­s­lí­bil našim ot­cům. 7 Dvanáct našich poko­lení us­tavičně slouží Bohu dnem i no­cí v na­dě­ji, že do­sáhnou ono­ho za­s­líbení. Kvů­li této na­dě­ji mě Ži­dé žalují, krá­li Agrippo! 8 Co je pod­le vás ne­u­věři­telného na tom, že Bůh křísí mrt­vé? 9 Sám jsem se ovšem také do­mníval, že se mu­sím vše­možně stavět pro­ti jménu Ježíše Na­za­retského, 10 což jsem také v Je­ruzalémě dělal. Z po­věření vrch­ních kněží jsem uvěznil mno­ho svatých a hla­soval jsem pro je­jich smrt. 11 Po všech syna­go­gách jsem je často ne­chával bičovat a nu­til je k rouhání. Ve svém ne­příčetném hněvu jsem je za­čal pronásledovat dokon­ce i v jiných měs­tech. 12 Jednou jsem se s plnou mo­cí a po­věřením od vrch­ních kněží vy­pravil do Da­mašku. 13 Cestou jsem, krá­li, uvi­děl svět­lo z ne­be. I když to bylo ko­lem po­ledne, záři­lo jasně­ji než slun­ce a obklopi­lo mě i můj do­pro­vod. 14 Když jsme všich­ni pad­li k ze­mi, us­lyšel jsem hlas, který mi hebrej­s­ky ře­kl: ‚Sau­le, Sau­le, pro­č mě pronásle­duješ? Marně kopeš pro­ti bodcům!‘ 15 Ze­ptal jsem se: ‚Kdo jsi, Pane?‘ a on ře­kl: ‚Já jsem Ježíš, kterého ty pronásle­duješ. 16 Zvedni se však a stůj. Ukázal jsem se ti, abych tě uči­nil služebníkem a svědkem to­ho, co jsi vi­děl, i to­ho, v čem se ti ještě ukážu. 17 Budu tě vy­svo­bo­zovat od to­ho­to lidu i od po­hanů, ke kterým tě po­sílám, 18 abys ot­víral je­jich oči, aby se ob­rá­ti­li od tmy ke světlu a od sa­tanovy moci k Bo­hu, aby vírou ve mne při­ja­li odpuštění hříchů a podíl mezi posvěcenými.‘ 19 A tak jsem, krá­li Agrippo, ne­byl ne­po­s­lušný tomu ne­bes­ké­mu vi­dění. 20 Za­čal jsem zvěstovat nejdříve v Da­mašku, po­tom v Je­ruzalémě, po ce­lé jud­ské zemi a také po­hanům, že mají či­nit pokání, ob­rá­tit se k Bohu a svý­mi skutky pro­kazovat své pokání. 21 To je důvod, pro­č se mě Ži­dé v chrá­mu chopi­li a pokouše­li se mě za­bít. 22 Díky Boží po­mo­ci, kte­rou až dodnes za­kouším, tu však sto­jím a vy­dávám svě­de­ctví malé­mu i velké­mu. Neříkám nic než to, co před­po­vědě­li pro­ro­ci i Mo­jžíš: 23 že Mesiáš má trpět, jako první vstát z mrt­vých a zvěstovat svět­lo to­muto lidu i pohanům.“ 24 Festus však Pav­lovu ob­hajo­bu pře­rušil: „Pavle, ty šílíš!“ vy­kři­kl. „Tvá ve­liká učenost tě přivádí k šílenství!“ 25 „Nešílím, vznešený Feste,“ od­po­věděl Pavel. „Má slova jsou prav­divá a ro­zumná. 26 Král, před nímž tak otevřeně mluvím, těm věcem dobře ro­zumí. Jsem si jist, že mu nic z toho ne­u­nik­lo, ne­boť se to ne­dělo někde v ústraní. 27 Věříš pro­rokům, krá­li Agrippo? Vím, že věříš.“ 28 „Téměř jsi mě přesvědčil, abych se stal křesťanem,“ od­po­věděl mu Agrippa. 29 „Kéž by Bůh dal!“ ře­kl na to Pavel. „Kéž by ses nejen ty, ale každý, kdo mě dnes slyší, stal ne téměř, ale úplně tím, co já – ovšem bez těch­to pout.“ 30 Nato král vstal a s ním i pro­kurátor a Be­reniké a ostatní přísedící. 31 Cestou od­tud si po­vída­li: „­Ten člověk ne­dělá nic, zač by si za­s­loužil smrt nebo vězení!“ 32 Agrippa na to Festovi ře­kl: „Kdy­by se ne­od­vo­lal k císaři, mohl být propuštěn.“