Bible21 › Jozue › 5

Jozue

• 1
• 2
• 3
• 4
• 5
• 6
• 7
• 8
• 9
• 10
• 11
• 12
• 13
• 14
• 15
• 16
• 17
• 18
• 19
• 20
• 21
• 22
• 23
• 24

1 Když po­tom všich­ni emo­rej­ští králové na západním bře­hu Jordánu a všich­ni kananejští králové u Středo­zemního moře us­lyše­li, že Hos­po­din před syny Iz­rae­le vy­sušil vody Jordánu, dokud ne­přeš­li, vy­razi­lo jim to dech a úplně před syny Iz­rae­le ztra­ti­li od­vahu. Hospodinovo vojsko2 V té době ře­kl Hos­po­din Jo­zuovi: „Vyrob si ka­menné nože a znovu obřež syny Izraele.“ 3 Jo­zue si tedy vy­ro­bil ka­menné nože a obřezal syny Iz­rae­le u Gi­be­at-aralot, to­tiž Pahorku předkožek. 4 Důvod, pro­č je Jo­zue obřezal, je ten­to: Vše­chen lid mužského po­hlaví, který vy­šel z Egyp­ta, všich­ni ti bo­jovníci, po vy­ji­tí z Egyp­ta po­mře­li cestou na pouš­ti. 5 Vše­chen lid, který vy­cházel, byl sice obřezán, ale z lidu na­ro­zeného po vy­ji­tí z Egyp­ta cestou na pouš­ti ne­obřeza­li niko­ho. 6 Synové Iz­rae­le cho­di­li po pouš­ti čtyřicet let, dokud ce­lý ten národ bo­jovníků vy­šlých z Egyp­ta do po­sledního ne­vy­mřel, pro­tože ne­po­s­lou­cha­li Hos­po­di­na. Hos­po­din jim odpřisáhl, že jim ne­dá spatřit tu zem, o níž Hos­po­din přísahal je­jich ot­cům, že nám ji dá, to­tiž zem oplývající mlékem a me­dem. 7 Místo nich po­stavil je­jich sy­ny. Ty Jo­zue obřezal, poněvadž byli ne­obřezaní – cestou je to­tiž nikdo ne­obřezával. 8 Když pak byli všich­ni v ce­lém národě obřezáni, zůsta­li na místě v tá­boře, dokud se ne­zo­tavi­li. 9 Hos­po­din teh­dy Jo­zuovi ře­kl: „Dnešního dne jsem z vás od­va­lil egyptskou pohanu.“ A tak se to místo až dodnes jmenuje Gilgal, Od­valení. 10 Synové Iz­rae­le tedy tá­boři­li v Gilgalu a navečer čtrnáctého dne ono­ho měsíce slavi­li na je­ri­šských pláních Hod beránka. 11 Druhého dne jedli ne­kvašené chle­by a téhož dne i pražené zrní z úro­dy té země. 12 Toho dne, kdy jedli z úro­dy země, také us­ta­la ma­na. Synové Iz­rae­le již pak žádnou manu nemě­li, ale toho roku za­ča­li jíst ze sklizně kanaán­ské země. 13 Jednou, když byl Jo­zue po­blíž Je­ri­cha, po­zve­dl oči a hle – kdo­si před ním sto­jí s vy­ta­seným mečem v ru­ce! Jo­zue šel k ně­mu a os­lovil ho: „Patříš k nám, nebo k našim nepřátelům?“ 14 „Nikoli,“ od­po­věděl on. „Já jsem vůd­ce Hos­po­di­nova voj­s­ka. Teď jsem tu.“ Jozue padl tváří k zemi a poklo­nil se. „Jaké příka­zy má můj pán pro svého služebníka?“ ze­ptal se. 15 Vůd­ce Hos­po­di­nova voj­s­ka na to Jo­zuovi ře­kl: „Zuj si obuv z no­hou, ne­boť místo, na němž sto­jíš, je svaté.“ A Jo­zue to udělal.