Bible21 › Nehemiáš › 5

Nehemiáš

• 1
• 2
• 3
• 4
• 5
• 6
• 7
• 8
• 9
• 10
• 11
• 12
• 13

Odíráte své bratry!1 Pro­stí li­dé a zvláště že­ny teh­dy vel­mi naříka­li na své ži­dov­ské bra­t­ry. 2 Jedni říka­li: „Má­me to­lik synů a dcer, že za ně pořizuje­me obi­lí, abychom mě­li co jíst a přežili.“ 3 Jiní říka­li: „­Mu­sí­me svá po­le, vi­nice i domy dávat do zástavy, abychom v tom hla­du poří­di­li obilí.“ 4 Další říka­li: „­Mu­sí­me si půjčovat peníze na králov­s­kou daň z našich po­lí a vi­nic. 5 Nejsme snad stejní jako naši bratři? Nejsou naše dě­ti jako je­jich dě­ti? ! Vž­dyť bu­de­me mu­set pro­dat své syny a dce­ry do ot­ro­ctví! Něk­teré z našich dcer už jsou v po­robě a my jsme bezmo­cní; vž­dyť naše pole a vi­nice už nám nepatří.“ 6 Když jsem us­lyšel je­jich křik a je­jich slova, vel­mi mě to rozhněvalo. 7 Roz­ho­dl jsem se, že to knížatům a hodnostářům vy­tknu. „Vy všich­ni odírá­te své bratry!“ ře­kl jsem jim a svo­lal kvů­li nim veřejné shro­máždění. 8 Tam jsem jim ře­kl: „Kdyko­li jsme moh­li, vy­kou­pi­li jsme své ži­dov­ské bra­t­ry, kteří se mu­se­li pro­dat po­hanům. A vy jim teď své bra­t­ry pro­dává­te, aby je zase pro­da­li nám? ! Nato zmlk­li a nemě­li co říci. 9 „Co dělá­te, není správné,“ pokračoval jsem. „Nemá­te radě­ji žít v bázni před naším Bo­hem, aby nás ne­přá­tel­ské náro­dy neměly pro­č hanět? 10 I já se svý­mi bra­t­ry a mlá­den­ci jsem jim půjčil peníze a obi­lí. Nech­me už toho odírání! 11 Vrať­te jim ještě dnes je­jich po­le, vi­nice, olivy a domy a také úrok z peněz, z obi­lí, ví­na i ole­je, za který jim půjčujete!“ 12 „Všech­no vrátíme,“ od­po­vědě­li na to. „Už od nich ne­bu­de­me nic poža­dovat. Udělá­me, jak říkáš.“ Svolal jsem tedy kněze a za­vázal kníža­ta i hodnostáře přísahou, že se tak za­chovají. 13 Pak jsem vy­třá­sl kapsu svého pláště a pro­hlásil: „Každého, kdo ne­do­drží své slovo, ať Bůh tak­to vy­třese z jeho domu i z jeho vlastnictví. Tak­to ať zůstane vy­třesen a prázdný.“ Celé shro­máždění na to od­po­vědělo: „Amen,“ a chvá­li­li Hos­po­di­na. Lid se pak za­choval pod­le to­ho­to slova. 14 Ce­lých těch dvanáct let ode dne, kdy jsem byl jmenován místo­držícím v Jud­s­ku, od dvacátého do dvaa­třicátého roku krále Ar­taxer­xe, jsem se svý­mi bra­t­ry ne­po­bíral místo­drži­tel­ské dávky. 15 Všich­ni místo­držící pře­de mnou při­tom od lidu vy­máha­li denní dávku 40 še­ke­lů stříb­ra na jídlo a víno. Také je­jich mlá­den­ci lid utis­kova­li. Já jsem ale z úcty k Bohu nic ta­kového ne­dělal. 16 Osobně jsem po­máhal s opravou hra­deb. Ne­s­ku­po­va­li jsme po­zemky, naopak, všich­ni mí muži se za­po­ji­li do dí­la. 17 U mého sto­lu sedávalo 150 ži­dov­ských hodnostářů a k tomu všich­ni návštěvníci z okolních národů. 18 Každý den se na můj účet podával je­den býk, šest vy­braných ov­cí a množství drůbeže. Každých deset dní se podáva­la hojnost veškerého ví­na. Přesto jsem ale ne­poža­doval místo­drži­tel­ské dávky, pro­tože lid tíži­ly jiné po­vinnosti. 19 Pa­ma­tuj na mě, Bože můj, v dob­rém. Pa­ma­tuj na vše, co jsem pro ten­to lid vy­ko­nal.