Bible21 › Nehemiáš › 2

Nehemiáš

• 1
• 2
• 3
• 4
• 5
• 6
• 7
• 8
• 9
• 10
• 11
• 12
• 13

Vyslán do Jeruzaléma1 V měsíci nísanu dvacátého roku Ar­taxer­xova jsem ob­s­luhoval krále. Když jsem krá­li nosil víno, nikdy jsem před ním ne­býval za­smuši­lý. 2 Pro­to se mě král ze­ptal: „Pro­č se tváříš ztrápeně? Nejsi pře­ce ne­mo­cný. Asi tě něco tíží.“ Ve ve­likém úle­ku 3 jsem krá­li od­po­věděl: „Král ne­chť ži­je navěky! Jak nemám mít ztrápenou tvář, když město, v němž jsou hro­by mých předků, je roz­bořeno a jeho brá­ny zničil oheň.“ 4 „Co tedy žádáš?“ ze­ptal se král. Modlil jsem se tedy k Bohu ne­bes 5 a od­po­věděl jsem krá­li tak­to: „Kdy­by král ráčil a pro­kázal své­mu služebníku las­kavost, poš­li mě do Jud­s­ka, do měs­ta, v němž jsou hro­by mých předků, abych ho znovu vystavěl.“ 6 Král, po boku s cho­tí, se mě ze­ptal: „Jak dlouho tvá ces­ta po­trvá? Kdy se vrátíš?“ Když jsem mu udal do­bu, král se roz­ho­dl, že mě vy­šle. 7 „Kdy­by král ráčil,“ ře­kl jsem ještě krá­li, „­mohl bych do­stat do­po­ručující lis­ty pro místo­držící za Eufra­tem, aby mi za­jisti­li bez­pečný průchod do Jud­s­ka? 8 Mohl bych do­stat také do­pis pro Asafa, králov­ského lesmis­t­ra, aby mi po­s­ky­tl trá­mové dříví na brá­ny chrá­mové pevnosti, na městské hrad­by a na dům, kde bych bydlel?“ A král svo­lil, ne­boť můj Bůh nade mnou držel svou las­kavou ru­ku. 9 Když jsem přišel k za­eufratským místo­držícím, předal jsem jim králov­ské lis­ty. Král se mnou po­slal vo­jen­ské ve­li­te­le a jíz­du. 10 Jakmi­le se to do­sle­chl Sanbalat Cho­ron­ský a úředník To­biáš Amon­ský, po­padla je strašná zlost, že přiš­li li­dé, kteří se snaží o dob­ro synů Iz­rae­le. Pojďme stavět11 Tak jsem do­razil do Je­ruzalé­ma. Když jsem tam po­byl tři dny, 12 vstal jsem v noci a vzal s se­bou jen něko­lik mužů. Niko­mu jsem neře­kl, co mi můj Bůh po­ložil na srd­ce, abych vy­ko­nal pro Je­ruzalém. Ani zvířa­ta jsem ne­vzal kro­mě to­ho, na němž jsem jel sám. 13 Tu noc jsem se vy­dal Údolní branou ko­lem Dračího pra­mene a k Hnojné bráně. Při­tom jsem pro­hlížel po­bořené je­ruzalém­ské hrad­by a brá­ny po­ničené ohněm. 14 Došel jsem ke Studniční bráně a až ke Králov­ské­mu rybníku, tam už ale zvíře pode mnou nemělo kudy pro­jít. 15 Pokračoval jsem tedy vzhů­ru do noci podél po­toka a pro­hlížel hrad­by. Pak jsem se ob­rá­til zpět, pro­šel Údolní bránou a vrá­til se. 16 Hodnostáři netuši­li, kde jsem byl a co jsem dělal, ne­boť jsem do té doby Ži­dům nic ne­pro­zra­dil, a to ani kněžím, knížatům, hodnostářům ani jiným úředníkům. 17 Teď jsem jim ale ře­kl: „Sa­mi vi­dí­te, jak bídně na tom jsme. Je­ruzalém je zpustošený a jeho brá­ny spálené. Po­jď­me znovu vy­stavět je­ruzalém­ské hrad­by, ať skončí naše potupa!“ 18 Po­tom jsem jim vy­právěl, jak nade mnou můj Bůh držel svou las­kavou ruku a jaká slova ke mně pro­ne­sl král. „Pojďme stavět!“ řek­li na to a se­bra­li od­vahu k tomu dob­ré­mu dílu. 19 Když se to do­slech­li Sanbalat Cho­ron­ský, úředník To­biáš Amon­ský a Gešem Arab­ský, za­ča­li se nám po­smívat. Uráže­li nás: „Co to tam pro­vádí­te za věci? Chcete se pro­tivit králi?“ 20 „Bůh ne­bes nám pomůže,“ od­po­věděl jsem jim na to. „My jsme jeho služebníci a za­ča­li jsme stavět. Vy ale v Je­ruzalémě nemá­te žádný podíl, právo ani nárok!“