Bible21 › Jan › 20

Jan

• 1
• 2
• 3
• 4
• 5
• 6
• 7
• 8
• 9
• 10
• 11
• 12
• 13
• 14
• 15
• 16
• 17
• 18
• 19
• 20
• 21

Proč pláčeš?1 Ráno prvního dne v týdnu šla Ma­rie Magdalé­na ještě za tmy k hro­bu. Když uvi­dě­la ká­men od­valený od hro­bu, 2 běže­la k Ši­mo­nu Pet­rovi a k další­mu učední­kovi, kterého měl Ježíš rád, a řek­la jim: „Vza­li Pá­na z hro­bu a ne­ví­me, kam ho dali!“ 3 Petr se zve­dl a spo­lu s tím druhým učedníkem vy­razi­li k hro­bu. 4 Běže­li spo­lečně, ale ten druhý učedník Pet­ra před­běhl a do­razil k hro­bu první. 5 Na­klo­nil se dovni­tř, spatřil ležící plát­na, ale dovni­tř nešel. 6 Po něm do­razil Ši­mon Petr. Vešel do hro­bu a spatřil ležící plát­na. 7 Rouška, která mu přikrýva­la hlavu, však ne­by­la mezi plát­ny; leže­la svi­nutá zvlášť. 8 Když po­tom vešel i ten druhý učedník, který do­razil k hro­bu jako první, uvi­děl a uvěřil. 9 (Ještě to­tiž ne­ro­zumě­li Pís­mu, svědčící­mu, že mu­sí vstát z mrt­vých.) 10 A tak se ti učedníci vrá­ti­li zpět. 11 Ma­rie ale zůsta­la venku u hro­bu a pla­ka­la. V pláči se na­klo­ni­la do hro­bu 12 a na místě, kde před­tím leže­lo Ježíšovo tělo, uvi­dě­la sedět dva an­děly v bílém rou­chu, jedno­ho u hlavy a druhého u no­hou. 13 „Pro­č pláčeš, ženo?“ ze­pta­li se jí. „Vzali mého Pá­na a ne­vím, kam ho dali,“ od­po­vědě­la. 14 Po těch slovech se ob­rá­ti­la a uvi­dě­la tam stát Ježíše (ne­vědě­la ale, že je to on). 15 „Pro­č pláčeš, ženo?“ ze­ptal se jí Ježíš. „Ko­ho hledáš?“ V do­mnění, že je to za­hradník, od­po­vědě­la: „Pane, jest­li jsi ho odne­sl ty, řekni mi, kam jsi ho dal, ať si ho mohu odnést.“ 16 „Marie!“ ře­kl jí Ježíš. Obrátila se a zvo­la­la hebrej­s­ky: „Rabboni!“ (což zna­mená „Uči­te­li“ ). 17 „Ne­d­rž mě,“ ře­kl jí Ježíš. „Ještě jsem ne­vy­stou­pil ke své­mu Ot­ci. Jdi ale k mým bra­trům a vy­řiď jim: ‚Vy­stu­pu­ji ke své­mu Otci a k vaše­mu Ot­ci, ke své­mu Bohu a k vaše­mu Bohu.‘“ 18 Ma­rie Magdalé­na pak šla a zvěstova­la učedníkům, že vi­dě­la Pá­na a co jí ře­kl. Pokoj vám19 Večer téhož dne, ono­ho prvního dne v týdnu, se učedníci kvů­li stra­chu z ži­dov­ských před­sta­vených seš­li za za­vřený­mi dveř­mi. Vtom přišel Ježíš, po­stavil se do­prostřed a ře­kl jim: „Pokoj vám.“ 20 Po těch slovech jim ukázal své ruce i bok. Učedníci byli šťastní, že vi­dí Pá­na. 21 „Pokoj vám,“ opa­koval Ježíš. „Ja­ko mě po­slal Otec, i já po­sílám vás.“ 22 Po těch slovech na ně de­chl a ře­kl jim: „Při­jmě­te Du­cha svatého. 23 Komu odpustí­te hří­chy, tomu jsou odpuště­ny; komu je za­drží­te, tomu jsou zadrženy.“ 24 Když teh­dy mezi ně Ježíš přišel, je­den z Dvanácti, To­máš zvaný Dvo­jče, tam ne­byl. 25 Ostatní učedníci mu říka­li: „Vi­dě­li jsme Pána!“ „Dokud ne­u­vi­dím stopu hře­bů v jeho rukou,“ od­po­věděl jim, „dokud prs­tem ne­sáhnu tam, kde byly hře­by, dokud ne­vložím ruku do jeho boku, nikdy neuvěřím.“ 26 O tý­den pozdě­ji byli jeho učedníci znovu uvni­tř a To­máš s ni­mi. Dveře byly za­vřené, ale Ježíš přišel a po­stavil se do­prostřed se slovy: „Pokoj vám.“ 27 Po­tom ře­kl To­mášovi: „Po­lož sem prst. Podívej se na mé ru­ce. Natáhni ruku a vlož mi ji do boku. Přestaň být ne­věřící a za­čni věřit.“ 28 „Můj Pán a můj Bůh!“ zvo­lal To­máš. 29 „Uvěřil jsi, pro­tože jsi mě viděl,“ ře­kl mu Ježíš. „Blaze těm, kteří ne­vi­dě­li, a uvěřili.“ 30 Ježíš ovšem před svý­mi učedníky udělal i mno­ho jiných zá­zraků, které v této knize nejsou za­psá­ny. 31 Tyto jsou ale za­psá­ny, abys­te uvěři­li, že Ježíš je Mesiáš, Boží Syn, a abys­te skrze ví­ru mě­li život v jeho jménu.