Bible21 › 1. Královská › 17

1. Královská

• 1
• 2
• 3
• 4
• 5
• 6
• 7
• 8
• 9
• 10
• 11
• 12
• 13
• 14
• 15
• 16
• 17
• 18
• 19
• 20
• 21
• 22

Boží muž1 Eliáš Tišbej­ský, přis­těhovalec z Gi­leá­du, ře­kl Acha­bovi: „Ja­kože je živ Hos­po­din, Bůh Iz­rae­le, před je­hož tváří sto­jím, v těch­to letech ne­bu­de rosa ani déšť – je­dině na mé slovo.“ 2 Po­tom do­stal slovo Hos­po­di­novo: 3 „O­de­jdi od­sud, ob­rať se na východ a skryj se u po­toka Kerít na pro­tější straně Jordánu. 4 Z toho po­toka bu­deš pít a havranům jsem přikázal, aby tě tam živili.“ 5 Ode­šel tedy a za­choval se pod­le Hos­po­di­nova slova: šel a usa­dil se u po­toka Kerít na pro­tější straně Jordánu. 6 Havrani mu ráno i večer nosi­li chléb a maso a z po­toka pil. 7 Po nějaké době ale po­tok vy­schl, pro­tože v zemi ne­prše­lo. 8 Teh­dy do­stal slovo Hos­po­di­novo: 9 „Vstaň, jdi do Sa­re­pty Si­don­ské a zůstaň tam. Hle, přikázal jsem jedné tamější vdově, aby tě živila.“ 10 Vstal tedy a vy­dal se do Sarepty. Přišel k městské bráně a hle, jakási vdova tam právě sbíra­la dříví. „Při­nes­la bys mi tro­chu vody ve džbánku?“ za­vo­lal na ni. „Ch­těl bych se napít.“ 11 A když otoči­la, že pro ni půjde, za­vo­lal za ní: „Při­nes mi pro­sím také kou­sek chleba.“ 12 Na to mu od­po­vědě­la: „Ja­kože je živ Hos­po­din, tvůj Bůh, nemám ani kou­sek. Mou­ky je ve džbánu jen tak na dlaň a v láhvi jen troška ole­je. Na­sbírám teď tro­chu dříví a půjdu to připravit sobě a synovi. Sní­me to a umřeme.“ 13 „Ne­boj se,“ ře­kl jí Eliáš. „Jdi, udě­lej, cos řek­la, ale nejdřív mi z toho připrav chle­bovou placku a do­nes mi ji. Po­tom připravíš jídlo sobě a synovi. 14 Ne­boť toto praví Hos­po­din, Bůh Iz­rae­le: ‚­Mou­ka z toho džbánu ne­do­jde a ole­je z láhve ne­u­bu­de až do dne, kdy Hos­po­din sešle na zem déšť.‘“ 15 Šla tedy a uděla­la, jak Eliáš ře­kl. Ona i její dům pak mě­li dlouho co jíst. 16 Mou­ka ve džbánu ne­do­cháze­la a olej v láhvi ne­u­býval, přes­ně jak ře­kl Hos­po­din skrze pro­roka Eliáše. 17 Po nějaké době syn té že­ny, paní do­mu, one­mo­cněl. Byl tak těžce ne­mo­cný, že na­ko­nec přestal dý­chat. 18 „Co pro­ti mně máš, Boží muži?“ vy­čet­la Eliášovi. „To jsi mi přišel připo­menout můj hřích a za­bít mi syna?“ 19 „­Po­dej mi svého syna,“ ře­kl jí. Vzal jí ho z náruče, vy­ne­sl ho do horní místnosti, kde byd­lel, a po­ložil ho na své lůžko. 20 Pak vo­lal k Hos­po­di­nu: „Hos­po­di­ne, Bože můj, to bu­deš i s tou vdovou, u které byd­lím, na­kládat tak zle? To jí chceš za­bít syna?“ 21 Po­tom se třikrát za se­bou po­ložil na chlap­ce a vo­lal k Hos­po­di­nu: „Pro­sím, Hos­po­di­ne, Bože můj, ať se do toho dítě­te vrátí duše!“ 22 A Hos­po­din Eliáše vy­s­lyšel. Do chlap­ce se vrá­ti­la duše, a on ožil. 23 Eliáš ho vzal, sne­sl ho z horní místnosti do­lů do domu a předal ho mat­ce. „­Podívej se, tvůj syn žije,“ ře­kl jí. 24 „­Teď vím, že jsi Boží muž,“ od­po­vědě­la že­na Eliášovi. „Oprav­du máš v ús­tech slovo Hospodinovo!“