Bible21 › 1. Královská › 2

1. Královská

• 1
• 2
• 3
• 4
• 5
• 6
• 7
• 8
• 9
• 10
• 11
• 12
• 13
• 14
• 15
• 16
• 17
• 18
• 19
• 20
• 21
• 22

Davidova smrt1 Když se při­blížil čas Davi­dovy smrti, dal své­mu synu Šalo­mou­novi tyto po­ky­ny: 2 „Já od­cházím jako všech­no po­zem­ské, ty ale jednej sta­tečně a mužně 3 a za­chovávej, co ti svěřil Hos­po­din, tvůj Bůh. Choď po jeho cestách, do­držuj jeho us­tano­vení, přikázání, pravi­dla i svě­de­ctví za­psaná v Mo­jžíšově zákoně, aby se ti daři­lo vše, co podnikneš, všu­de, kam se ob­rátíš. 4 Po­tom Hos­po­din splní slovo, které mi dal: ‚Bu­dou-li tví synové dbát na svou ces­tu a bu­dou-li věrně, z ce­lého srd­ce a ze vší duše žít pře­de mnou, pak na iz­rael­ském trůnu nikdy ne­bu­de chybět tvůj potomek.‘ 5 Víš také, co mi pro­ve­dl Joáb, syn Ce­ru­ji – co pro­ve­dl dvě­ma iz­rael­ským vo­jevůd­cům – Abne­rovi, synu Ne­rovu, a Ama­sovi, synu Jete­rovu. Za­vraž­dil je, pro­lil je­jich krev jako ve válečné řeži, ačko­li byl mír. Pro­li­tou krví po­třísnil pás na svých bed­rech i obuv na svých no­hou. 6 Za­chovej se tedy pod­le své moud­rosti, ale nenech ho v še­dinách pokojně uleh­nout do hro­bu. 7 Synům Barzi­laje Gi­leád­ského ale pro­kaž přízeň – při­jmi je mezi své spo­lusto­lovníky, ne­boť se ke mně za­chova­li jako přá­te­lé, když jsem pr­chal před tvým bra­t­rem Abšalo­mem. 8 Hle, máš u sebe také Ši­me­i­ho, syna Ge­rova, Ben­jamín­ce z Ba­chu­rim. Tenkrát, když jsem šel do Ma­chana­jim, zlořečil mi hroz­ný­mi klet­ba­mi. Po­tom mi vy­šel vstříc k Jordánu a já jsem mu přísahal při Hos­po­di­nu, že ho ne­za­bi­ji. 9 Ty ho ale nenech bez tre­s­tu. Však jsi moud­rý a bu­deš vědět, jak s ním máš naložit, abys jeho še­di­ny po­slal do hro­bu v krvi.“ 10 Po­té David ule­hl ke svým předkům a byl po­hřben ve Městě Davi­dově. 11 David kraloval nad Iz­rae­lem celkem čtyřicet let. Sedm let kraloval v Hebro­nu a tři­atřicet let kraloval v Je­ruzalémě. 12 Na trůn svého otce Davi­da use­dl Šalo­moun a vzal králov­s­kou vlá­du pevně do ru­kou. Vláda pevné ruky13 Za Šalo­mou­novou matkou Batše­bou přišel Ado­niáš, syn Chagi­ty. „Při­cházíš v pokoji?“ otáza­la se ho. „Ano, " od­vě­til. 14 „Rád bych s te­bou promluvil.“ „Mluv,“ vy­bíd­la ho. 15 „­Ty víš, že následnictví bylo na mně a ce­lý Iz­rael očekával, že budu kralovat. To se ale změni­lo a králov­ství z Hos­po­di­novy vůle připadlo mé­mu bra­t­rovi. 16 Teď tedy mám k to­bě je­di­nou prosbu, ne­odmítni mě.“ „Mluv,“ od­po­vědě­la. 17 „Požá­dej pro­sím krále Šalo­mou­na – tebe pře­ce ne­odmítne – ať mi dá za ženu Šu­ne­mi­tku Abišag.“ 18 „Dobrá,“ od­po­vědě­la Batše­ba, „pro­mluvím o to­bě s králem.“ 19 Po­tom šla za králem Šalo­mou­nem, aby mu řek­la o Ado­niášovi. Král vstal a vy­kročil jí vstříc, poklo­nil se jí a po­sa­dil se na trůn. Také své mat­ce dal král přis­tavit trůn a ona za­se­dla po jeho pravici. 20 „Chci tě požádat o jednu maličkost,“ řek­la. „snad mě neodmítneš.“ „Žádej, matko, tebe neodmítnu,“ od­po­věděl král. 21 Teh­dy řek­la: „­Mohl by tvůj bra­tr Ado­niáš do­stat za ženu Šu­ne­mi­tku Abišag?“ 22 „Pro­č žádáš pro Ado­niáše Šu­ne­mi­tku Abišag?“ od­po­věděl jí král Šalo­moun. „To už pro něj rovnou žá­dej králov­ství! Vž­dyť je to můj starší bra­tr a navíc má na své straně kněze Abi­a­ta­ra i Joá­ba, syna Ceruji.“ 23 A král Šalo­moun teh­dy přísahal při Hos­po­di­nu: „Ať mě Bůh po­trestá a ještě mi při­dá, jest­li Ado­niáš za ta slova ne­za­platí živo­tem! 24 Ja­kože je živ Hos­po­din, který mě pevně usa­dil na trůnu mého otce Davi­da a který mi pod­le svého slova vy­bu­doval dům – Ado­niáš zemře ještě dnes!“ 25 Král Šalo­moun pak po­slal Benajáše, syna Jo­ja­dova, a ten ho po­pravil. 26 Kněze Abi­a­ta­ra král vy­kázal do Ana­to­tu. „O­de­jdi ke svým po­lím. Za­s­loužíš si smrt, ale dnes tě nene­chám zemřít, pro­tože jsi před mým ot­cem Davi­dem nosil Tru­hlu Panovníka Hos­po­di­na a snášel jsi všech­na strádání mého otce.“ 27 Tak Šalo­moun Abi­a­ta­rovi ode­bral Hos­po­di­novo kněžství, aby se na­plni­lo slovo, které Hos­po­din v Šílu pro­mlu­vil o domu Elího. 28 Zpráva o tom se do­nes­la i k Joá­bovi, který se také přiklo­nil k Ado­niášovi (ačko­li k Abšalo­movi se před­tím ne­při­dal). Joáb pro­to ute­kl k Hos­po­di­novu stánku a chy­til se ro­hů ol­táře. 29 Krá­li Šalo­mou­novi bylo ozná­meno, že Joáb ute­kl k Hos­po­di­novu stánku a že je u ol­táře. Šalo­moun po­slal Benajáše, syna Jo­ja­dova, se slovy: „Jdi ho zabít.“ 30 Benajáš přišel k Hos­po­di­novu stánku a ře­kl Joá­bovi: „Král nařizuje: Vy­jdi ven!“ On ale od­po­věděl: „Ne. Radě­ji umřu tady.“ Benajáš tedy vy­ří­dil krá­li: „Joáb mi od­po­věděl tak a tak.“ 31 Král na to pro­hlásil: „Udě­lej, jak ře­kl – za­bij ho. Pak ho po­hřbíš a sejmeš tak ze mě i z domu mého otce krev, kte­rou Joáb bez­důvodně pro­lil. 32 Hos­po­din ob­rátí jeho krev na jeho hlavu, pro­tože na­pa­dl dva muže sprave­dlivější a lepší, než je sám, a za­vraž­dil je mečem. Můj otec David pře­ce o vraždě iz­rael­ského vo­jevůd­ce Abne­ra, syna Ne­rova, ani o vraždě jud­ského vo­jevůd­ce Ama­sy, syna Jete­rova, ne­věděl. 33 To krvepro­li­tí pro­vž­dy padne na hlavu Joá­ba a jeho po­tomků. Na Davi­da a jeho símě, na jeho dům i jeho trůn ať ale při­jde Hos­po­dinův pokoj až navěky.“ 34 Benajáš, syn Jo­ja­dův, tedy šel a po­pravil ho. Po­tom ho po­hř­bi­li u něj doma na ven­kově. 35 Král místo něj us­tanovil vrch­ním ve­li­te­lem Benajáše, syna Jo­ja­dova, a knězem namísto Abi­a­ta­ra us­tanovil Sádoka. 36 Po­tom král po­slal pro Ši­me­i­ho a ře­kl mu: „Po­stav si dům v Je­ruzalémě a byd­li v něm. Ne­bu­deš ale od­tud nikam od­cházet. 37 Buď si jist, že v den, kdy bys pře­ce jen ode­šel a pře­kročil po­tok Ki­dron, jis­tě zemřeš. Tvá krev pak padne na tvou hlavu.“ 38 Ši­mei krá­li od­po­věděl: „Můj pán a král roz­ho­dl dobře. Tvůj služebník udělá, jak jsi řekl.“ Ši­mei pak dlouho byd­lel v Je­ruzalémě. 39 Po třech letech utek­li dva Ši­me­i­ho ot­ro­ci ke gatské­mu krá­li Achišovi, synu Maa­ky. Ši­mei do­stal zprávu: „Víš, že tví ot­ro­ci jsou v Gatu?“ 40 A tak vstal, ose­dlal osla a vy­dal se do Gatu k Achišovi hledat své ot­roky. Když od­cházel z Ga­tu, vedl si ot­roky s se­bou. 41 Když se Šalo­moun do­zvěděl, že Ši­mei ode­šel z Je­ruzalé­ma do Gatu a zase se vrá­til, 42 dal si ho za­vo­lat a ře­kl mu: „Ne­za­přísahal jsem tě při Hos­po­di­nu? Ne­va­roval jsem tě: ‚Buď si jist, že v den, kdy ode­jdeš a někam se vy­dáš, jis­tě zemřeš‘? Ještě jsi mi na to ře­kl: ‚Roz­ho­dl jsi dobře. Poslechnu.‘ 43 Pro­č jsi tedy ne­do­držel Hos­po­di­novu přísahu ani můj příkaz?“ 44 Král teh­dy Ši­me­i­mu ře­kl: „Sám v srd­ci dobře víš, jak zle jsi mé­mu otci Davi­dovi ublížil. Hos­po­din tvé zlo ob­rá­til na tvou hlavu! 45 Král Šalo­moun ale bude požeh­naný a trůn Davi­dův bude před Hos­po­di­nem pevný navěky.“ 46 Po­tom král přikázal Benajášovi, synu Jo­ja­dovu, a ten šel a po­pravil ho. A tak vzal Šalo­moun králov­s­kou vlá­du pevně do ru­kou.