Bible21 › Lukáš › 8

Lukáš

• 1
• 2
• 3
• 4
• 5
• 6
• 7
• 8
• 9
• 10
• 11
• 12
• 13
• 14
• 15
• 16
• 17
• 18
• 19
• 20
• 21
• 22
• 23
• 24

Podobenství o rozsévači1 Po­tom pro­cházel jednot­livá měs­ta a ves­nice, kázal a ohlašoval Boží králov­ství. Bylo s ním jeho Dvanáct 2 a také něk­teré že­ny, které byly uz­dra­ve­ny od zlých du­chů a ne­mo­cí: Ma­rie zvaná Magdalé­na, z níž vy­šlo sedm dé­monů, 3 Jo­ha­na, manželka He­rodova úředníka Chu­zy, také Zuza­na a mno­ho jiných, které ho podpo­rovaly ze svých pro­středků. 4 Když se za­čal scházet ve­liký zástup (ne­boť li­dé z jednot­livých měst prou­di­li za ním), pro­mlu­vil v podo­ben­ství: 5 „Vyšel roz­sévač, aby roz­séval své zrno. A jak roz­séval, jedno padlo podél ces­ty, bylo pošlapáno a se­zo­ba­li je ptáci. 6 Jiné padlo na skálu, a když vzešlo, uschlo, pro­tože nemělo vláhu. 7 Další padlo mezi trní a to rost­lo spo­lu s ním, až je udu­si­lo. 8 Jiné však padlo do dob­ré země, a když vzešlo, při­nes­lo stonásobnou úrodu.“ Když to doře­kl, zvo­lal: „Kdo má uši k slyšení, slyš!“ 9 Učedníci se ho pta­li, co je to za podo­ben­ství. 10 Ře­kl jim: „Vám je dáno znát tajem­ství Božího králov­ství, k ostatním ale mluvím v podo­ben­stvích, aby ‚hledě­li, ale ne­vi­dě­lia slyše­li, ale nerozuměli.‘ 11 Zrno v tom podo­ben­ství je Boží slovo. 12 Ti podél ces­ty jsou ti, kteří slyší, ale po­tom při­chází ďábel a bere jim Slovo ze srd­ce, aby ne­u­věři­li a ne­by­li spa­seni. 13 Ti na skále jsou ti, kteří slyší Slovo a s ra­dostí je při­jí­mají, ale ne­mají koře­ny. Ti věří jen dočasně, v době pokušení odpa­dají. 14 Zrno, které za­padlo mezi trní, jsou ti, kteří slyše­li, ale po­zvol­na bývají dušeni sta­rost­mi, bo­hatstvím a rozkoše­mi to­ho­to živo­ta, takže ne­do­zrají, aby nes­li ovo­ce. 15 Zrno v dob­ré zemi jsou ale ti, kteří slyší Slovo, chovají je v ušlech­ti­lém a dob­rém srd­ci a vy­trvale přinášejí uži­tek. 16 Nikdo ne­roz­svítí lampu, aby ji přikryl nádo­bou nebo po­stavil pod po­stel. Po­staví ji na svícen, aby příchozí vi­dě­li svět­lo. 17 Není to­tiž nic tajného, co ne­bu­de zje­veno, ani nic skrytého, co ne­bu­de po­znáno a ne­vy­jde naje­vo. 18 Pro­to dávej­te po­zor na to, jak po­s­lou­chá­te. To­mu, kdo má, to­tiž bude dáno, ale to­mu, kdo nemá, bude vza­to i to, co si mys­lí, že má.“ Ježíšova rodina19 Teh­dy za ním přiš­la jeho matka a bratři, ale kvů­li zástu­pu se k ně­mu ne­moh­li do­stat. 20 Ozná­mi­li mu: „Tvá matka a tvo­ji bratři sto­jí venku a chtějí tě vidět.“ 21 On jim však od­po­věděl: „Má matka a moji bratři jsou ti, kdo slyší Boží slovo a plní je.“ Kdo to vůbec je?22 Jedno­ho dne na­stou­pil se svý­mi učedníky na loď a ře­kl jim: „Přeplav­me se přes jezero.“ Od­razi­li od bře­hu 23 a on během plav­by usnul. Vtom se na je­ze­ro snes­la větrná bouře, takže za­ča­li nabírat vodu a hro­zi­lo, že uto­nou. 24 Přistou­pi­li tedy a vzbu­di­li ho: „­Mis­tře, mi­s­tře, umíráme!“ Vstal, okři­kl vítr a vzed­muté vl­ny, ty rázem přestaly a byl klid. 25 „Kde je vaše víra?“ ze­ptal se jich. Zděšeni a ohro­meni se pak pta­li je­den druhého: „Kdo to vůbec je, že přikazuje i vět­ru a vodám a po­s­lou­chají ho?“ Legie26 Tak­to se přeplavi­li do ge­ra­sen­ského kraje, který leží na­pro­ti Ga­li­le­ji. 27 Jakmi­le vy­stou­pil na zem, setkal se s ním je­den muž z toho měs­ta, který byl už dlouho po­se­dlý dé­mo­ny. Nenosil žádné ša­ty ani ne­byd­lel v do­mě, ale v hrobkách. 28 Když uvi­děl Ježíše, vy­kři­kl, padl před ním na zem a hla­si­tě zvo­lal: „Co je ti do mě, Ježíši, Synu Nej­vyššího Bo­ha? Pro­sím tě, netrýzni mě!“ 29 Ježíš to­tiž tomu nečis­té­mu du­chu přikázal, aby z toho člověka vy­šel. (Před­tím ho ten dé­mon často po­pa­dal, takže ho mu­se­li spoutávat řetě­zy a držet ho v okovech, ale on ta pou­ta tr­hal a býval dé­mo­nem hnán do pouště.) 30 „Jak se jmenuješ?“ ze­ptal se ho Ježíš. „Legie,“ od­po­věděl. Vstou­pi­lo to­tiž do něj množství dé­monů. 31 Ti ho teď pro­si­li, aby je ne­vy­háněl do be­ze­dné pro­pasti. 32 Na blízkém kop­ci se právě pás­lo ve­liké stádo pra­sat, a tak ho dé­mo­ni pro­si­li, aby jim dovo­lil vejít do nich. Jakmi­le jim to dovo­lil, 33 vy­š­li z toho člověka a veš­li do pra­sat. Stádo se pak vrh­lo ze srá­zu do je­ze­ra a uto­nulo. 34 Když pasáci uvi­dě­li, co se stalo, utek­li a cestou to vy­právě­li ve městě i na ven­kově. 35 Li­dé se šli podívat, co se stalo. Když přiš­li k Ježíši a naš­li toho muže, z něhož vy­š­li dé­mo­ni, jak sedí u Ježíšových no­hou ob­lečen a při zdravém ro­zu­mu, do­sta­li strach. 36 Oči­tí svěd­kové jim pak vy­právě­li, jak byl ten, který býval po­se­dlý dé­mo­ny, za­chráněn. 37 Všich­ni obyva­te­lé ga­da­ren­ského kraje ho po­tom pro­si­li, aby od nich ode­šel, ne­boť byli sevřeni ve­likým stra­chem. Na­stou­pil tedy do lo­di, aby se vrá­til. 38 Onen muž, ze kterého vy­š­li dé­mo­ni, ho pro­sil, aby mohl zůstat s ním. Ježíš ho ale pro­pustil. 39 „Vrať se domů,“ ře­kl mu, „a vy­pravuj, jak ve­liké věci pro tebe udělal Bůh.“ Ode­šel tedy a roz­hlašoval po ce­lém městě, jak ve­liké věci pro něj Ježíš udělal. Kdo se mě dotkl?40 Při návra­tu Ježíše vítal dav li­dí; všich­ni už na něj če­ka­li. 41 Vtom přišel muž jménem Jai­rus, před­sta­vený syna­go­gy. Padl Ježíši k no­hám a pro­sil ho, aby s ním šel do­mů. 42 Měl to­tiž je­di­nou dce­ru, asi dvanácti­letou, a ta umírala. Šel tedy za ním a davy ho tisk­ly ze všech stran. 43 Byla tam jed­na že­na, která už dvanáct let trpě­la krvácením. Utra­ti­la všech­no své živo­bytí na lékaře, ale žádný ji ne­mohl uz­dravit. 44 Když se ale ze­za­du při­blíži­la k Ježíši a do­tkla se cípu jeho rou­cha, její krvácení ihned přestalo. 45 „Kdo se mě dotkl?“ ptal se Ježíš. Když se nikdo ne­přiznával, ozval se Petr: „­Mis­tře, davy se na tebe mač­kají a tlačí…“ 46 Ježíš ale opa­koval: „Někdo se mě mu­sel do­tknout. Cí­til jsem, jak ze mě vy­š­la moc.“ 47 Že­na vi­dě­la, že se to ne­u­tají. S ro­ze­chvěním přistou­pi­la, padla před ním a po­vědě­la mu pře­de vše­mi, pro­č se ho do­tkla a jak byla hned uz­dra­ve­na. 48 „Dcero,“ od­po­věděl jí Ježíš, „tvá ví­ra tě uz­dravi­la. Jdi v pokoji.“ Děvčátko, vstaň!49 Než to doře­kl, přišel někdo z domu před­sta­veného syna­go­gy se slovy: „Tvá dce­ra umře­la. Není tře­ba ob­těžovat mistra.“ 50 Ježíš to však za­s­le­chl a ře­kl mu: „Ne­boj se, jenom věř. Bude zachráněna.“ 51 Když pak vcházel do toho do­mu, ne­pustil dovni­tř niko­ho kro­mě Pet­ra, Ja­ku­ba, Jana a ro­dičů děvčátka. 52 Všich­ni nad ní pla­ka­li a kví­le­li, ale on ře­kl: „Ne­plač­te! Ne­u­mře­la, jen spí.“ 53 Za­ča­li se mu vy­smívat, pro­tože vědě­li, že umře­la. 54 On ji ale vzal za ruku a zvo­lal: „Děvčátko, vstaň!“ 55 Teh­dy se do ní vrá­til duch a ihned vsta­la. Ne­chal jí tedy přinést něco k jídlu. 56 Její ro­diče byli ohro­meni, ale on jim za­kázal ko­mu­ko­li ří­kat, co se stalo.