Bible21 › Židům › 12

Židům

• 1
• 2
• 3
• 4
• 5
• 6
• 7
• 8
• 9
• 10
• 11
• 12
• 13

Boží výchova1 Když jsme tedy obklopeni ta­kovým zástu­pem svědků, od­hoď­me i my každou přítěž i hřích, který nás tak sna­dno svazuje, a vy­trvale pokračuj­me v běhu, ležícím před ná­mi. 2 Ne­spouštěj­me oči z Ježíše, původ­ce a za­vrši­te­le naší ví­ry, který pro ra­dost, ležící před ním, ne­dbal na hanbu, pod­stou­pil kříž a use­dl po pravici Božího trůnu. 3 Uvědom­te si, jaké ne­přá­tel­ství hříšníků vůči sobě vy­držel, abys­te ne­o­chab­li a ne­klesa­li na du­chu. 4 Ještě jste se v sou­bo­ji s hří­chem ne­vze­pře­li až do krve. 5 Copak jste za­po­mně­li na po­vzbu­zení, kterým vás os­lovuje jako své syny? „Hospodinovo poučení, synu, neodmítej, když tě na­pravuje, ne­zoufej. 6 Vž­dyť koho mi­lu­je Hos­po­din, toho vy­chováváa trestá každého, koho při­jímá za syna.“ 7 Když pod­stu­pujete zkoušky, je to pro vaši výchovu; Bůh se k vám chová jako k vlastním dě­tem. Je snad dítě, které otec netrestá? 8 Výchovou pro­cházejí všich­ni; bez ní bys­te tedy ne­by­li jeho dě­ti, leda ne­vlastní. 9 Když jsme si váži­li svých těles­ných ot­ců, kteří nás vy­chováva­li, nemě­li bychom se tím spíše pod­dat Otci du­chů a zís­kat život? 10 Oni nás vy­chováva­li krát­ce a pod­le svého uvážení, on ale pro náš vlastní pro­spěch, abychom doš­li podílu na jeho sva­tosti. 11 Výchova se v dané chví­li nikdy ne­z­dá příjemná, ale krušná, pozdě­ji však těm, kdo jí pro­š­li, přináší ovo­ce sprave­dlnosti a poko­je. 12 Pro­to „do­dej­te síly ochabujícím rukám i pod­lo­meným ko­lenům“ 13 a „zaveď­te své kroky na přímé cesty,“ aby to, co kul­há, zce­la ne­och­rnulo, ale radě­ji bylo uz­dra­veno. Neotřesitelné království14 Usi­lu­j­te o pokoj se vše­mi lid­mi a o sva­tost, bez níž nikdo ne­u­vi­dí Pá­na. 15 Dávej­te po­zor, aby se někdo ne­připravil o Boží mi­lost a aby se ne­roz­bujel nějaký kořen hořkosti, který by na­kazil a poško­dil mno­hé. 16 Ať se z niko­ho ne­stane ne­věrník nebo bezbožník jako Ezau, který pro­dal své prvo­ro­zen­ství za je­diný pokrm. 17 Ví­te pře­ce, že když po­tom chtěl zdě­dit požeh­nání, byl odmítnut (ačko­li se jej s pláčem doža­doval), ne­boť nenašel příleži­tost k pokání. 18 Ne­přistou­pi­li jste pře­ce k hma­ta­telné hoře, k hořící­mu ohni, k mračnu, temno­tě a vichřici, 19 k trou­bení polnice a k hla­su znějící­mu tak, že když jej slyše­li, pro­si­li, aby k nim už ne­mlu­vil. 20 (Ne­moh­li to­tiž snést to, co se jim přikazovalo: „Kdy­by se i jen zvíře do­tklo té ho­ry, bude ukamenováno.“ 21 Byla to tak hroz­ná podívaná, že Mo­jžíš ře­kl: „Až se třesu hrůzou.“) 22 Přistou­pi­li jste ale k hoře Sion a k měs­tu živého Boha – ne­bes­ké­mu Je­ruzalé­mu, k ne­spočetné­mu zástu­pu an­dělů, 23 k slavnostní­mu shro­máždění, k církvi prvo­ro­zených, kteří jsou za­psáni v ne­besích, k Bo­hu, soud­ci všech, k du­chům sprave­dlivých, kteří doš­li cíle; 24 k pro­středníku nové smlou­vy Ježíši a ke skropení krví, která mluví lépe než Ábe­lova. 25 Hleď­te, abys­te ne­odmít­li To­ho, který k vám mluví. Jest­liže ne­u­nik­li ti, kteří odmít­li to­ho, kdo na zemi vy­dával Boží po­ky­ny, čím spíše ne­u­nikne­me my, od­vrací­me-li se od To­ho, který je z ne­be. 26 Jeho hlas teh­dy otřásal zemí, nyní však sli­buje: „Ještě jednou otřesu nejenom zemí, ale i nebem.“ 27 A to, že ře­kl „ještě jednou…,“ ukazuje na od­stranění vše­ho, co je otře­si­telné (to jest udělané), aby tak zůstalo to, co je ne­o­tře­si­telné. 28 My však při­jímá­me králov­ství, jež je ne­o­tře­si­telné, a pro­to buď­me vděční a služ­me Bohu tak, jak se mu líbí, s úctou a po­svátnou bázní. 29 Vž­dyť náš Bůh je stravující oheň.